BURSA.

Den šedivý jako když mouky šeď

nezvěstný mlýn by ve svět sypal,

co v ulicích tramwayí hluk skřípal

olbřímím vozům v odpověď.

U bursy kupčíci na chodník

a na schody, pod kandelábry a vlysy

svůj v hebraismy ztajený křik

si zpívají, hlučí, svou chvalořeč, mísí

v to agenti pochyb svých jízlivost,

svou výbušnou zlost,

i smíchem se dusící zchytralý dík.

Co na burse hlava lpí na hlavě,

co hádají se a chválí dnů zboží

dle dešťů a slunce a úrody boží,

déšť na ulici mží modravě.

A jako by z hluku slov zvonilo zlato

na velikých měřicích zisků váto, –

já žírné zřím v daleku prostory vlát

zažloutlým zlatem tam u lesů kdes a zapadlých blat...

Jak hallucinován den srpnový cítím

žehnouti obilím zralým a ovocem, kvítím...

A slyším dech letního, světlého rána,

za fujarou pastýře ovce se vlní,

dzin, dzin, dzin, dzin

to zvoní a drobného městečka brána

se postavami a nářadím plní,

a houpaví, strakatí voli

se plouživě vlekou kams do údolí,

kde v lučinách bělí se mlýn...

Ó střídavé, drobné plochy polí,

lny zrající, máky a skvrnaté natě,

kde chatrč stará se hrbí k chatě

a k silnici pod topoly.

Vše ve znoji srpnového žáru

jak praská a šustí a zrá,

dzin, dzin, dzin, dzin.

Co hospodář sklidí? Nemá zdání,

vše slunce je, dešťů hra,

vše oblohy modré je stín.

Ó nekonečné jsou obzory, hoří,

plá obilí, zlaté jak vlny v moři,

kdes na něm jak koráby plují,

vesnice bílé se stožáry ranními

svých věží a pod větrem stromy nad nimi

jak vzepjaté plachty dují.

Ó, louky a pole za ranných ros

zřím jasně teď, v sluch mi zvoní cos

dzin, dzin, dzin, dzin,

za fujarou pastýře ovce jak zašly by v mladých dnů stín,

slyš, zvoní to, ztrácí se pastvištěm, dzin, dzin, dzin, dzin, dzin...

A všude bronz ječmenů a žit rozvlátá zlata...

Jsou údolí sluncem vrchovatá

jak nádoby zlatistých vín...

A všude se zdá až ke štítům chalup líti

zlat přezrávající vlnobití

a nejvíce za čistých jiter, v nichž dlouží se stíny

ze sadů, jablůněk, švestek a sliv.

Vsi vidím se dívat dychtivě do roviny

a městečka drobná do dalekých niv,

kraj vidím se bělat těly

v světelných blescích ranní rosy,

a poslouchám, tisíce ženců úrodu kosí,

a vidím, jak Bůh je milostiv.

Již hlavy volů zřím kývat se z hlubokých cest

a za nimi plné vozy se vléci,

tak jasně to zvoní, jak zrna když z bohatých snopů se sypou,

když pod tíhou obilí nápravy skřípou

a úžasných bohatství tvoří budoucí zvěst...

A konečně – probudiv se – dešť crčet jsem slyšel zas,

cink dukátů za uzavírkou kdes o mramor komptoáru.

Tam, zdálo se mi, zlato niv žírných se vylilo,

pot ženců že vypilo,

krev radostné práce v únavném, horkém žáru

a moudře se o mramor smálo: proč, komu ten uzrál klas?