Bustě Dantově nad mým stolem. (VI.)

Ty víš, co pouť jest, cizí schody šlapat,

chtít celé slunce a vždy ve tmách tápat,

svůj vážit verš, by vždycky plně zněl;

též nejednou jsi, skráň ve mračen stínu,

sny těžkou na Gentuccy měkkém klínu

– vyhnancův asyl – na verš zapomněl.