BYL JEDNOU JEDEN...

Byl jednou jeden mocný král, jak vetchá báje svědčí,

živ za devíti horami a svedl mnoho řečí

a z moře, hor kol říše té byl mocný věnec uvit,

však vzdor tomu ho celý svět moh’ slyšet pořád mluvit.

Tak za všech dob v tom království se držel pokoj svatý,

neb lid byl mravně nezkažen a neznal demokraty,

i právní jeho představy ty byly tolik chudy,

že by to v našich poměrech snad nešlo bez ostudy.

Vždyť prosím: lze si představit, by národ třeba skrovný

se mohl dobře obejít bez voleb do sněmovny?

A vůbec, že by národ ten, jak jiní mají v zvyku,

tam nepěstoval jaktěživ pražádnou politiku?

Lze míti za to, že by lid, jenž spokojen je sice,

se tvářil naivně udiven při slově konstituce?

Lid nebyl z těch, v jichž útrobách jen nepokoje kvasí

a klíčí chmurné revolty a pobuřlivé hlasy.

To lid byl věrný, žijící ve prvotním svém stavu,

jenž nikdy státním zřízením si nepolámal hlavu,

jen sil a klidil, množil rod a nosil dávky, daně

a vladař držel občas řeč, však neděkoval za ně!

Měl poměr jejich vzájemný své primitivní vnady

a nikdy se už neuzří, co bylo zříti tady.

Tam za devíti vodami, jak vetchá báje svědčí,

moh vladař před svým národem, kdy chtěl jen, vésti řeči,

neb mohl s lidem nakládat jak statkem svým a zbožím

a podle báje zvetšelé byl instrumentem božím.