Byl jsem jak větévka bez květů

Byl jsem jak větévka bez květů

tušící matně jen podletí

v době, kdy na tisíc ptačátek

o lásce zpívat se rozletí.

Zpívala ptáčata ve světě –

ozvěna v srdci mi zvučela.

A to již poprvé v poupatech

bohatě láska mi pučela.

Nebránil jsem se... Cítil jsem

v ňadrech jak bohatě vyhání –

vždyť tenkrát neznal jsem zármutku,

neznal jsem bolu, ni zklamání.

A tak jsem později zaplakal

s hnízda jak ptáčátko shozené,

v ňadrech svých lásku juž v rozkvětu

a srdce tisíckrát zbodené.

Snad se mi rány juž zahojí,

uvadne láska má v rozkvětě...

Vždyť jsem teď pěvec jen nešťastný,

ve všem juž zklamaný na světě.