Byl kdys Honza král...

Byl kdys Honza král –

a on kraloval,

že ho sedlák na svém stole

hrudkou maloval.

Jeho celá zem

rájem byla všem,

a v tom ráji nejšťastnější

on na trůnu svém.

Ráno si naň sed’,

žezlo svoje zved’

a dvořanům narovnával

nakřivený hřbet.

Byl-li žebrák zde

žádat právo své,

„Kdyby mne to říši stálo,“

Honza vzkřik’, – „je tvé!“

Po té práci rád

šel se nasnídat,

ale děcko v celé říši

nesmělo mít hlad.

Krajíc svůj si vzal,

řek’: „Jsem sice král –

na, sedláče, – jez ty první,

ty’s ho vyoral!“

Měl své vojsko též,

a byla to řež,

když se tak někomu chtělo

do Čech na loupež!

Po vojně však řek’:

„Každý z nás byl rek,

složme pány generály

zas do škatulek.

Domů každý z vás

odebeř se zas

orat, kovat, děti chovat,

ostatní vem ďas!“

Když jim která z vlád

chtěla právo brát,

udělali revoluci,

Honza ved’ je rád.

Tak to bylo, když

Honza měl svou říš’, –

škoda, že jen ve pohádce

a tak dávno již!