BYL KDYS JEDEN VŮL...

Byl kdys jeden vůl. – No, víte,

vůl je vždycky vůl.

Starý chudák utahaný,

byl tak sám jak kůl.

Jetýlek? Ah, kampak, braši!

Vůl je jenom vůl!

Byly plevy, matoliny,

byla zvláště hůl.

Nu, co s ním. Již na nic není.

Vozí kárku vůl:

bačům slaninu a tabák

a ovečkám sůl.

Ah, když přišel, ty se smály!

„Ten náš starý vůl!

Jeden roh má uražený,

druhého jen půl!“ –

I ten pejsek chundelatý

hafal: „vůl, vůl, vůl!“

hleděl o něj blešku otřít,

mělť jich celý úl!

Nu, a pak vše mizí v stráni;

v stáji bdí jen vůl.

Toho nikdo neukradne –

Stájí vítr dul.

V prázdný kotár smutně hledí,

prázdný jeslí stůl.

Vzpomínal by, hlava prázdná –

vždyť je jenom vůl.

Vzpomínati blahých časů

nemůže náš vůl;

což kdyby z těch němých očí

potok slz se hnul?

Ne! Má jasné, mírné oči

i škaredý vůl.

Nevzpomíná. Přežvykuje,

snad i sedřímnul.

Ach, můj Bože, je to možné,

by měl sen i vůl?

Co to vchází do stájenky?

Muž – a nese hůl!

Ale ne, ten neuhodí!

Klidně leží vůl –

Potom dívka, jakby zoře

paprsek tam vplul.

Na oslíku šedém jede –

oh, jak žasne vůl –

Tolik hostí! Také jemu

druh se namanul!

„Bratře, zdá se, žes pan osel –

víš, já jsem jen vůl –

ale vítám tě v té stáji,

chceš-li: každý půl!“ –

Nu, a víte, co se stalo,

když tak snil náš vůl?

Dítě v jeslích zaplakalo.

Bylo věků půl.

Zimou robě zakvílelo.

Rychle vstává vůl,

aby vším svým teplým dechem

dítě ovanul. – –

Jako bylo v onom čase,

vůl i dnes je vůl. – – –

Ježíšku, až přijdeš zase,

k volečkům se stul!