BYL KONEC DNE...

Byl konec dne, a soumrak padal

v zahradu naši s tichým snem,

a starý Lulli pro nás skládal

svatební píseň pod bezem.

Na keřích kvetly bílé růže

a bílé růže na ňadrech,

tys řekl: „Kdo mi bránit může?

Na srdci svém mě umřít nech!“

Já usmála se: „Příliš časně

bys opustil ten krásný svět!“

A motýl tančil v naše básně

neslyšitelný menuett.

Kytary zněly pozdním stínem...

Tys vzal mě teple za ruku.

Náš Watteau plakal pod jasmínem

odhodiv bílou paruku.

Houpačka v modru míhala se,

a bílá Dafné, Venuše

koupaly mramor v luny jase,

hvězd napršelo do duše.

Tys láskou stonal. Po pěšinách

se zachvívaly gavotty.

Jsme na Cytheru? V našich vinách

byl zázrak svaté prostoty.

Vodopád smál se, tiše vzlykal,

hedvábně zašuměl můj šat,

kdes nový, skrytý zákon vznikal,

tys šeptal: „Mám tě strašně rád!“

Prchala světla korunami,

smolnice tmavě hořely.

Odešli všichni. Sami, sami

jsme vešli v obzor ztemnělý.

Ó, kde jsou ony dávné časy,

kde čarovných snů zahrady?

Jak změnily se srdce hlasy,

jak duší velké záhady!

Dnes stojíme na břehu moří

s myšlenek těžkou závratí,

loď ztrozkotaná ke dnu noří

Sny Růží, jež se nevrátí.

Tajemným blahem, chmurnou mukou

jsme spiati v nerozlučný stín,

bouřemi žhavá srdce tlukou,

osudu zříme do hlubin.

A na chvíli když zapomenem

všech propastí a tvrdých skal,

zvěst šlehne v nitru rozhořeném:

„Mře vždy, kdo strašně miloval!“