BYL KONEC LEDNA.

Pole vsákla sněhovou pokrývku.

Slunce nezasvitlo na ni,

ale mrtvým krajem jakýsi teplý dech proletěl.

A byla v něm divná touha,

a byl v něm divný smutek,

a bylo v něm divné odhodlání.

A cosi se hnulo.

Kraj se zachvěl jako žena,

která dlouho neobjala.

A jako by si kraj říkal:

Tak dávno, tak dávno, tak dávno...

Na obzoru něco tálo.

Obzor byl okem, k jehož okraji plynula veliká slza.

A zachvění zaletělo až kamsi k tomu obzoru.

Odválo cíp šedého pláště s oblohy,

kus modra se zjevilo,

a nazlátlé, bílé oblaky v dlouhých pruzích,

jako krásné paže,

přeletěly nad krajem.

Pak soumrak přikryl všechno.

Snad slza vyplynula,

snad oko, udiveno čímsi, pohltilo ji.

Přišla noc.

Nestalo se nic.

Jen touhu, smutek a odhodlání vypila země,

ohřátá teplým dechem.

Byl konec ledna, daleko ještě do jara.