Byl pěkný den.

Byl pěkný den, večerní klid,

den první velkém na moři,

poslední ještě barvil svit

to Tříjehelné předhoří.

A ticho – vody v odběhu

a vod se skroužil lem.

„Jak daleko jsme od břehu?“

„„Před chvilkou znikla zem.““

Odvrátil zrak, kde spjal se kruh,

a z prsou se mu vyrval ston:

„Dřív chránil já tě a tvůj bůh,

teď chraň, matičko, sám tě on!“

Již kolik dní tak ve běhu,

a ještě žádný plavby cíl –

„Jak daleko jsme od břehu?“

„„Můj dobrý pane, tisíc mil.““

Dost daleko to věru již,

by pukla při tom lidská hruď,

„Mé děvče, mi si zvykli blíž,“ –

setřel si slzu – „s bohem buď!“

Kol moře jen a nebe je

a v dáli plachty stín se skryl;

„Či dál nás nesly peřeje?“

„„Jsme, pane, na dva tisíc mil.““

Zamával rukou v divoku:

„Můj dobrý druhu, budeš sám

těch pout rozbíjet otroků –

budeme spolu až kdes tam!“ –

A dál loď žene větru dech

a zem již stoupá blíž a blíž.

„„Hle, pane, již tu volný břeh,

přec dočkal jste se jednou již.““

„Ba volná zem, však cizá přec,

má vlastní slouží v otročí,

já nepad’ v své a vyhnanec

na cizou půdu nevkročí!“ –

Na moři kruh – se stěžně hlas

„Muž v moři!“ – líně ozve se,

jej zachránit však není čas,

ve chvilce přístav zavře se.