„BYL POZDNÍ VEČER – PRVNÍ MÁJ – “

Zpěv básníkův zní jako dávná báj,

již srdce některé snad pochopí,

když v hloubku tichých snů se potopí;

však většina si jinou píseň zpívá,

když večer májový se lehce stmívá.

Dnes rozléhá se drsných řečí hlas

a rázně zvučí kolem dokola:

„My lidem jsme a kdo nám odolá?

Vpřed jděme sami, kdo jsme vyděděni,

vždyť lásky pro nás v širém světě není!

Co jaro nám a pestrý jeho květ?

Zda dbáti mohou děti poroby

snad vadnoucí a plané ozdoby,

když věcí důležitějších je třeba?

Což máme stále rvát se o kus chleba,

když statkem společným jest celý svět?

Kdo vyhradil kdy komu jaký díl,

by jemu sloužil jen a jeho byl?

Vzduch volný jest, v něm každý člověk dýše,

též země volnou buď jak vzdušná říše!

Kdo lichotí nám, tupě klame nás,

a všecko konejšivé volání,

jež zástupy hrozivé rozhání,

lží pustou jest a ve své mdlobě chabé

zmást může lehkověrné jen a slabé.

My zbudujeme pravý světa ráj,

v němž plná láska bujně rozkvete

a provazy poroby rozplete,

by vůní opojnou se rozšířila,

by stejným dílem ve všech srdcích byla!“

Bor v stínech večera stál šer a něm

a větev, jež kdes v houští zapraštěla,

si z hloubi vzdychla, jak by říci chtěla:

„Všem řečem drsným dávno zvykla jsem,

je slyším v stejný den již mnoho let,

proud známých slov zaznívá neustále,

jen krotčeji a méně neurvale,

však nevidím, že měnil by se svět.“

Mrak deštivý, jenž nad vrcholky stál,

děl k větvi: „Mne si lidé nevšímají,

ba rok co rok se tupějšími zdají.

Když před lety se četný zástup bral,

by v lese májový odbýval sněm,

byl vítaným jsem ustrašeným očím,

že bujné hlavy notným deštěm smočím –

dnes ale déšť nedéšť je stejno všem.“

Však hvězda, která náhle prokmitla,

by září mihotavou jasně vzplála,

mrak deštivý i větev pokárala:

„Byť světla sebe ruděj’ rozsvitla

a plným proudem příšerný svůj lesk

na cestu vmetla lidem nedočkavým,

přec všecka pohasnou – svým ohněm žhavým

jen kmitnou se jak prchající blesk,

jenž propast nedoměrnou osvítí

a plně zjeví, co se ve tmách skrývá...

Však blesku vždycky dosti času zbývá,

že pochodní svou žárnou roznítí,

co chová v sobě jiskru života –

jen jeden záchvěv proutku kouzelného,

a rázem spadne s reka zakletého

sen chorobný a dlouhá dřímota.

Jak může zdání klidu klamat vás?

Blesk udeřil, již odvalil se kámen,

a novou silou tryská starý pramen –

jest kalný sic, však protříbí jej čas,

jenž bez umdlení spěchá dál a dál;

on proudem jest a všecko béře s sebou,

co vlny jeho valem v sebe vstřebou,

a všecky vody vtrhnou v těsno skal,

kde zadrženy v prudkém poskoku,

svou rukou vlhkou zachytí se tesů,

by zčistily se. Svěží vůně lesů

je prosytí, a vlahou pokroku

se vpijí v žírná pole, v zeleň luk,

a příští jarní větry nepoznají,

že vody rouhaly se květům v máji,

když kalně prýštily se z vin a z muk.“