BYL SVÁTEK NAŠICH DUŠÍ...

Byl svátek našich duší...

Plál na východě slunce štít,

a s písní k nebi skřivan vzlít’ –

co bolí a co kruší,

vše tiše spalo kdesi v dáli,

v mlžné dáli.

Vzduch dechem jara vonný,

par bílý závoj stoupal z vod –

a jak jen bývá v boží hod,

tak s věží zněly zvony

v kraj, celý zatopený světlem,

bílým světlem.

A bylo ticho v duších,

jak ve sváteční, velké dni,

kdy klid má chuďas poslední –

my po smutcích a vzruších

zas ruce jsme si stiskli v štěstí,

v tichém štěstí.

A v chrám jsme vešli němi,

kde dozněly již pašije,

a po zdech kvetly lilije,

mír s klenby splýval k zemi –

a místo svěc Tvé plály oči,

drahé oči...