Byl to polibek...

Byl to polibek, jejž vdechla jsem v tvé čelo,

nebo celá, vroucí zpověď duše mé?

Víš ty jedině, co hlasem mým se chvělo,

když jsem vědět chtěla, kdy se sejdeme,

víš ty jedině, žes blahem mým a světem,

první touhou dnů mých dětinných,

modlitbou i písní, sladkou mdlobou, vzletem

budeš vždy, ať padne k hlavě sníh.

Jen mi nezazli, když prudká jiskra vzejme

lásky se v mých ňadrech, nebo ve tvojich,

okamžik té hvězdě – štěstí přejme,

ať čtu ve tvém oku, a ty v očích mých.

Shovívav buď ke mně. Já jen tebe mohu

milovat, všech žití nedbám pout,

otevřena je ti duše má jak Bohu,

jemuž poroučím své skutky v soud.