BYL VEČER...

Byl večer, pávi na lukách svůj rozvírali chvost.

Já jedno věděl... Přijde-li, vzat budu na milost.

A čekal jsem, to dlouho již..., já čekal... Dvorec stměl

i háj se stměl, večer se stměl a vůně prudké měl.

Co stále víc se stmívalo, má naděj u konce,

kam neměla už přissát se v poslední úponce.

Byl každý pohyb, každý stín a každý vody vzdech

mi vážným gestem výstražným, i větru hvizd a spěch.

Má bolest němě čekala i s mojí zpovědí.

Ta marně v srdce ryla se jak písmo do mědi.

Již zdál se dvorec mrtvý být, i pávi zmizeli

a celý údol připadal již jako zcizelý.

Zář západu jak rudnula a louky ztemněly

a rysy všeho kolemkol duchově zjemněly,

kdes hradní troska na výši, již hlídá stromoví,

jak hlava v krvi chvěla se, uťatá obrovi.

V tom přišla... Děsu okamžik v radostný úžas vzrost’,

já, věděl již, tím zjevením vzat byl jsem na milost.