BYL VEČER V DUBNU...

Byl večer v dubnu. Korunami stromů

cos chvělo jako báje zašlých věků

a naplnilo mladé duše naše,

jež sladký děs jal z neznámého štěstí.

Kol nás byl blahý klid, jejž nelze pojat,

strom usmíval se v prvním vzpuku listí,

z vrb snivých mladá voněla již míza,

a útlou zeleň keřů třísnil měsíc

svou září plnou lahody a klidu.

Ó, blaho nesmírné a nekonečné!

My kráčeli jsme tiše řadou stromů,

neb cítili jsme, že se v srdcích našich

cos nestihlého sladce hlásí k slovu.

Můj zrak se ztápěl v nekonečné touze

ve zraku Tvém a vnikal dále – dále,

až ve hlubiny svaté Tvojí duše.

My marně hledali, jak sobě říci,

čím chvěla se a smála duše naše,

až Ty tou tíží štěstí unavena,

svou drahou hlavu sklonila jsi ke mně

a modré oči, rosou blaha zvlhlé,

jsi povznesla. – Jak pod všemocnou rukou

jsem schýlil ke rtům Tvým svá ústa žhoucí,

a námi blesklo zdrcující blaho

prvního polibku... I děl jsem k sobě:

„Ó, Bože velký, jenž tam nad hvězdami

jsi této chvíle svědkem, rci, zda větší

jsi Ty v své slávě či já ve svém štěstí?...“