Byl zlatý večer. Slunce za hory

Byl zlatý večer. Slunce za hory

v červáncích zapadlo a jezero

jak z chrysolithu plálo, žíhané

měděně ohnivými zásvity,

a horské hroty, kryté ledovci,

bledými ametysty svítily,

co stráně vrchů, v stín již vnořené,

jak tmavý kobalt byly... V tento večer

neznámý chodec zvolna sestupoval

po příkré cestě, jež se ztrácela

již v modrých stínech, dolů k pobřeží,

kde prokmitával zahrad zelení

dům bílý, tichý, v hloubi jezera

se odrážeje jako v zrcadle.

Když došel na břeh, stanul na chvíli

oslněn barev skvělou nádherou,

až pohasly a vítr večerní

zašuměl v stromech, potom teprve

se rozhlížel, zda někdo přijíždí

mu z protějšího břehu v ústrety.

Leč všude vládlo ticho hluboké

a údolí se zvolna ztrácelo

v houstnoucích stínech. Tu si povšiml

gondoly štíhlé s šíjí labutí,

jež u břehu se chvěla, zmítala

jak nedočkavou touhou do dálek.

Cizinec vstoupil, vesla uchopil

a tiše míjel šerou hladinou

k protějším břehům... Zatím přišla noc,

tak modrá jako kytka tmavých chrp,

v houštinách klokotali slavíci

a opojnější vůně dýchala

ze zmlklých zahrad. Hvězda za hvězdou

na nebi zkvetla, hvězdy, samé hvězdy,

až dech se tajil, myriady hvězd;

a celá tato hvězdná nádhera

se odrážela dole v jezeře

a dvojila se v jeho hlubinách.