Byla bych Ti věnec vila

Byla bych Ti věnec vila

z fialinek modrounkých,

vonných růží připojila,

konvalinek útlounkých.

V sadech kol však zima vládne,

v tuhém spánku leží svět,

země lůno že je chladné,

zniku nemá žádný květ

Musela jsem jinam jíti,

jinde kvítků hledati,

z nichž bych mohla věnec víti

a jej Tobě podati.

I našla jsem v krásném sadě –

v sadě lásky dětinné –

kvítky v ušlechtilé vnadě,

kvítky vonné, nevinné.

Vděčnou mysl s poslušností,

cnosti stálou oddanost,

mírnost ducha s uctivostí

a v učení horlivost.

Kvítky ty chci pěstovati

u veliké pilnosti,

pak u věnec spořádati

Tobě ke cti, k radosti.