Byla jsem příliš smutná...

Byla jsem příliš smutná,

když slunce zapadalo.

Ta cesta byla nutná,

a slunce zapadalo.

Zlatem se vrby zjasnily,

a oči tvé tam svítily,

tys byl tak divně blízký.

Tys odpovědi nečekal,

a tiše moji bolest – vzal,

když řeka zaplakala.

V tvém srdci svatý Rubín plál

a řeka zaplakala.

Tvá duše se mne dotekla,

mne křídlem obejmula,

oblaka plula, plula,

květ s květem v hvězdu srůstá,

ni slova naše ústa

neřekla. –

Tys byl tak divně blízký.