Byla noc. Jen světlo v komůrce, zkad

Byla noc. Jen světlo v komůrce, zkad

bílého lože, bílé zářilo poupě –

on plížil se sem jak kuna v hnízdo holoubat,

by unesla je v skalní doupě –

byla noc, on potichu se krad.

Tak spanilá její tvář

hostí

panenské nevinnosti

zlatou zář.

A spí. Usmívá se. Co se jí zdá?

To úsměv je Boha i dítěte.

Už obluda blíží se zlá,

teď bílé se lože schvělo,

ó modré oči, nespěte! –

On ukrad jí bílou duši, bílé tělo.