BYLA U MNE.

St! Ticho!

Slyšíš sametové kroky?

Slyšíš její bílá křídla?

Jak křídla labutě neslyšně letící

nad modrým jezerem...

Už jde! Přichází ke mně. Mne trýznit!

Zdvihnout mi ke rtům číši vína nadšení

a vylít mi ji na bradu...

Otevřít mi dioramata

eldoradských končin –

a nedat mi slova, jež by je vystihla...

Vyvést mě na Nebo

mystických vidění a snů –

a v závrati shodit mne –

červa – v prach.

Dát uchu mému zvonivý verš –

a zadrhnout pak mé hrdlo,

by rýmu k němu nenašlo

a ostalo viseť kvílíc –

jak kvíčala v oku...

Už přichází, už k oknům se snáší:

Křisitelka – Hubitelka –

Učitelka – Mučitelka!

Má MUSA!

Pryč! pryč! Od péra! Od stolu!

Od pisárny! Do šera! Do kavárny,

kde lenochů dav se válí,

kde papiros dým se válí,

kde časopis s básněmi se válí,

kde planý hovor se válí a ideály...

Áh! Byla u mne!

V květinovém svém rouše.

Kam kročila, vonný sprchnul pel

jak po mateří douše.

Když domů jsem přišel,

na všem ten pel se chvěl a pěl,

já dýchal jej a touhou po ní mřel...

A v duši mi zněl žel a žal,

že jsem ji cestou nepotkal,

že jsem ji doma nezastal...