Bylas jak poupě...

Bylas jak poupě na keře hrudi,

když dechem Vesny mile se budí:

jaká to něha, jaký to ruch –

proč Tebe růží nechtěl mít’ Bůh?

Bylas jak úsměv myšlenky ladné,

když z jara pěvci ve skráně padne;

duše má plna rozkošných tuch –

proč Tebe písní nechtěl mít’ Bůh?

Bylas jak pramen bílého světla,

k hranolu žití toužně jsi létla –

smrť vešla stínem v rodný mi kruh –

proč Tebe duhou nechtěl mít’ Bůh?

Bylas tak krásná v útlém svém žití,

jako ta zora, den jíž se nítí,

líbajíc rosou skropený luh –

proč Tebe sluncem nechtěl mít’ Bůh?