BYLI JSME A NEBUDEME...

Byli jsme a nebudeme,

zásvětí nás pojme němé,

vítr se rozletí po našem hrobě,

lebka v něm ku lebce stulí se k sobě.

Spolu budou práchnivěti

těla naše, hlíny děti,

prach tvůj se s prachem mým smísí a spojí,

budeme pod zemí docela svoji.

V jiných lidí budoucnosti

z prvků našich těl a kostí,

z barev, jež mají tvé oči a rety –

vzpučí vždy na jaře nad námi květy.

Také naše duše splynou,

na hvězdu kams vzletí jinou,

říjen kde nepláče, nemrazí leden –

život tam budou žít věčný a jeden.

Časem jen se rozpomenou,

že zde byly mužem, ženou,

v lásce když přilnou dvě bytosti k sobě

nad písní, kterou jsem zpívával tobě...