Bylo to na podzim, k večeru...

Bylo to na podzim. Smrt žlutou viděl jsem v korunách stromů:

měla pavučí bílé ve smutné tváři

a v rukou držela kytici z hořce a ocúnů svadlých.

Bylo to na podzim, k večeru, u hřbitovních zdí,

u oprýskaných zdí, s nichž divokého vína proudy krve zahnědlé

padali k zemi spletí břečťanů...

V mé duši, jež trpěla více Pomstou neznámé Viny,

více než dosud, více než mohla,

děly se tajemné přípravy k slavným mysteriím Bolesti.

Já myslil, že stojím v nejhlubších propastech Smutků,

že níže již sestoupit nelze...

Ale jak jsem se mýlil!

Stále ještě padala propast do hloubky černé,

tak hluboko dolů, tak nesmírně dolů...

A z hloubky jsem slyšel:

Škrcené výkřiky,

monotonní žalmy,

strašlivá lámání zoufalých rukou,

sténavé kletby

a requie neznámých mistrů samovrahů;

všechny ty žhavé a lačné a černé zvuky

v jediném, spleteném akkordu v nesmírném orchestru lidského utrpení.

Pohlednu v propast:

V tmě černé zableskl náhle plamének žlutý.

: Šílenství sedělo na hromadě lebek a drželo lampu,

jež rozkvetla žlutě.

(Olejem byly jí vášně a zklamání a pády.)

...: Obrovská vlna zkrváceného, lidského masa

v dlouhých intervalech stoupala a padala zase,

a hnala se ku předu k žlutému šílenství květu.

Tisíce rukou, bílých a chvějících se rukou s prsty dlouhými

mávalo v dusivém vzduchu nad krvavou vlnou...

Pak zahléd’ jsem několik bolestí ztrhaných tváří,

jež někde jsem viděl;

a zahlédnu mezi nimi i sebe...

Bylo to na podzim, k večeru, u hřbitovních zdí...

...Tak bylo mi smutno a taková bolest kvílela v duši,

že složil jsem umdlenou hlavu do měkkých lianů rudého listí,

a z duše mi vyvřel tak bojácný pláč – –,

pláč, který s úsměvem nervy rozřezává,

který je zpěvem i modlitbou i proklínáním...

Váhavě šero mlčenlivé do kraje vyšlo... a za ním bledé třesení mlh.

...A zvolna... až ke mně...

Objalo vlhkou a jemnou svou rukou mé spánky

a zadívalo se lichotivě do mých očí,

zadívalo se mlčky popelem svého zraku.

(Tak vrátila se mi v mysl vzpomínka dětství a první mé Lásky,

a opět slyšel jsem šedou melodii bílých modliteb a sladkých rozechvění.)

Pojednou večerní zvony zapěly andante na pozdrav Marii Bolestné,

na pozdrav trpícím dosud,

na pozdrav unaveným příliš.

A vstoupil jsem zase do přítmí chrámu.

...Bylo to na podzim, k večeru...