Byly otevřeny dveře v šeru,

kde mluvu mají staré kameny,

v tu, jíž jsem léta chodil v spánku svém.

V úzké chodbičce tam proti sobě

jsme stáli zas; a pozdní večer letní

nás tavil šerem svým, že matná tvář

žila jak jasný za závojem sen

a drahé tělo v temný neútvar

se rozplynulo, pohyb ruky byl

jen zabloudilý přelet bělavý.

V tu chvíli blaží, sobě vmýšleti,

že v temné svého tvaru mrákavě,

zbavené obrysů a podstaty,

nic nejsi víc než sladký, moudrý duch

a svěží srdce teple tepoucí.

I mne už setřel soumrak zahoustlý

a trudné hmotnosti mne pozbavil.

Tak tu jsme byli bytost jen a bytost.

A dlouho stáli, živý stín a stín,

než podána je ruka loučení.

Před tolika zaraženými léty

tu vedle v jizbě, dosud nezměněné,

chvíle byla, u dobrého stolu,

kdy se těžké tmělo mlčení

a hustě zastavil se všechen čas.

I dnes je chvíle, jaká v srdci zbývá

jak drahá jízva věčně tesknící.

Ale praví: „Setkání vás dvou

na léto zemi nebylo tak krátké,

jak chtělo mníti rozbolněné mládí.

Dlouhá léta šuměla a táhla,

dlouhý, marný, bezvýznamný vítr.

Ale přec jen přišel někdy zas,

znovu vzkříšen, večer ztracený

a ono setkání dvou tichých rukou.

Na chmurných, bezúčelných pláních země

přec na dlouhou jste setkali se chvíli.“

Milá duše! Budeme-li jednou

plameny zářivými v hrozném světle,

na ni vzpomeň, vzpomeň v zásvětí.

Však budeme-li jenom prach

a naše zašlá jména pouhý stín

a řádka písně zetlí nikým nečtená,

přec nezmarna je aspoň skutečnost,

že přece jednou býval na zemi

ten oblak citu, teplo hluboké,

jenž dlouho ještě vzduchem duchovním

vlát bude, bez pána a cíle bloudící,

všem neznámý a dávný závan.