Byronovi.

Čím zvali Tě, jak meteor

když v světa tmu Jsi šlehnul?

Jim všady v cestě Tvůj byl vzdor

jak balvan a se nehnul.

Byl’s démon s šklebnou, drsnou tváří,

byl vlasatice s pekel září,

byl Samum, jenž vše sžehnul –

však přehlédnuli v hněvu svém,

že celým vždy byl’s člověkem.

Ach, ovšem, to je vzácná věc

se cítit celku částí,

jak orel tlouci v těsnou klec,

jak lev mřížemi třásti,

mít každého, kdo trpí, bratem

a v srdci pravou láskou vzňatém

zvát celý svět svou vlastí

a křiknout na lež: Ty jsi lež!

přetvářce: Masko, v koutě lež!

Ach, ovšem, kdo se spustit můž’

tak daleko, tak směle,

na tyranii zvednout nůž

a lidstva spasitele

jen v hrudi vlastní hledat silné,

mít pevnou pěst a srdce sdílné

a blesky nebes v čele?

Evropa hnila, v její hnis

jak ostří nože zajel Ty’s!

A třáslo se to se všech stran

a praskalo to všady.

Však pomluva hned z pekel bran

a zmije lži a zrady

se vyrojily s chvatem na Tě,

ve vlastním chtíce stopit blátě

Tvé písně zářné vnady;

leč nymfy let až do hvězd stoup’

a satyr v blátě tonul hloub.

A s výše, kde Jsi stanul sám,

Jsi metal samé blesky,

ten drtil podlost a ten klam,

ten svítil v příští stezky,

ten ze Sinajské zoře vzňatý

jen lidskosti psal zákon svatý

ve lidských srdcí desky

a v svrchovaném rozmaru

všem pít dal ze všech pohárů.

A velký smutek doby své

Ty’s ovšem cítil s všemi,

hlod nejistoty, jež nás rve,

balvanem tíží k zemi;

chuť k povzletu, již mdloba dusí:

a vědomí, že ležet musí

tak s mdlými perutěmi –

a proti tomu, síly vzor,

Jsi vztyčil svojich reků vzdor.

Myšlénky osten sopečné:

kdo jsme, kam jdem, co dále?

Jsi zabod’ v hrudi netečné

a ten v nich ryje stále,

a viny stopa – kdo jí nemá?

a nářků svět, k nimž ústa němá

se chvějí v těžkém žale:

To Manfred, Korsar, Lara jest,

Kain putující mořem hvězd.

Však člověk vždy jest člověkem,

od myšlénky zpět k žití

se vrací v boji odvěkém;

ne sníti, též chce žíti!

Child Harold širým letí světem –

a každým okouzlen jsa květem

chce ze všech číší píti

Tvůj Don Juan, ten zářný most,

jenž s námi spíná budoucnost.

A svobodný chce člověk býti

Zpět vy, svobody supi!

Jeť svaté srdce, božský cit,

tam jsem, kde člověk úpí!

ať v Chillonu, ať v drahém Řecku,

tam nesu hněvu sílu všecku,

kde despotismus tupý;

a nechť tam život zůstane,

přec volnost sluncem zaplane!

A zůstal tam – leč ducha zář

ta rozlila se světem;

hle, Polska zvedá v slzách tvář

a mroucím šeptá retem.

Tvé písně ohlas pad’ jí v ňadro,

tam rozloup’ nových zpěvů jádro,

štěp starý novým květem

zas ošatil, déšť květů střás’

na lidstva úhor svit a jas.

Tvůj triumf to, Tvůj mocný zpěv,

že mroucích vždy byl štítem,

jak anděl hřímal na rakev,

třás’ kruhy v hněvu lítém

a ještě jiskru žití loudil,

že věřil, tam kde svět juž soudil,

a lidským veden citem

i z trouchně hrobu mízu svál,

by mrtvý vstal a věřil dál!

Jak slétá blesk, by očistil,

Ty’s pad’ i v naše luhy,

křivd starých stopu abys mstil

a žernov otřás’ tuhý;

my všickni, kdož tu jdeme v noci,

vždy k Tobě zříme jako k otci,

jenž první kouzlil duhy

v tmu, v které český Parnass tkvěl,

než první hvězdou zahořel.

Nechť dále zpupný Albion

se Tvojí písně straní,

Ty v srdcích lidských svůj máš trón

a dík a požehnání!

Že poesie orlem jesti,

jenž křičí: Triumf, ples a štěstí!

kde plachou byla laní,

to věčným údělem Tvým jest

a koruna Tvá – věnec hvězd!