Bystřice.

Zrodila hora studánku,

v kolébku píseň šumí jí bory,

povité v pažit květnatý

stráží jsou kolem obrovské hory.

Líbá ji nebe blankytné,

ve tváře její lazury noří,

hvězdičky v ní se koupají,

ano i slunko něhou k ní hoří.

A přece rmutno dítěti,

zroseným okem do kola zírá:

„Matičko, pusť mne, chladno tu,

tajemná touha nitro mé svírá.

V ňadrech mně dřímá divný sen,

čarovných krás mně šepotá báje –

z náruče své mne rychle pusť,

poletím za snem v daleké kraje.

Co mně to nebe – svět chci míť,

proudem se v jeho obětí vrhnouť,

kypěti bujnou rozkoší,

hledati lásku, láskou vše strhnouť.

Líbati budu líbána,

opěvať bude pěvec mé vnady,

podmaním vše, kam kročím jen,

věnčena kvítím, luhy a sady.

A přijde děva, přijde jun,

usadí oba na mé se břehy,

a já jim z vlnek těkavých

zašplounám píseň tajemné něhy.“

„Dceruško má, to marný sen,

není tam tobě radosti žádné,

najdeš, věř, divé plémě jen,

které tě zpoutá v okovy zrádné.

Bude ti plakať do tvých vln,

slzou ti hořkou proudy tvé skalí,

tajemství černých temný dav

do tvého nitra se sebe svalí.

Smývati budeš hřích i žal,

zločinův, strastí, kvílení plna,

na místě písní rozkoše

zasténá bolem zmucená vlna.“

Neslyší dcera, utíká,

vášnivě v náruč vrhá se světu,

bujivě líbá, kochá jej

ve skoku vírném, bujivém letu.