Bystřická krajinka.

Bystřická krajinka

pěkně si vodí,

pánbůh k ní nejradší

v zálety chodí;

slunéčko nejvýše

skáče v tom kraji,

když v jaře skřivánčí

píseňky zrají.

Když ženka mrazivá

zabírá stranou

a nebe osvitne

zornicí rannou,

hned v krásu šatí se,

růžemi dýše

a páskou jarčoků

ovíjí chýše.

Mluva však zlatičká

hyne tu, mizí;

srdéčku mamčině

Slovák se cizí,

růvek ji hanobí,

ubijí děti

a kryje háďata

lipovou snětí.

Bystřice, Bystřice,

je mně tě líto!

Slovači pánbůh dal

zahrádky tyto,

řekl jí: Hodná buď,

dobré dám chleby,

za živa v Bystřici,

po smrti v nebi!

Však tvoje choroba

pryč chleby metá,

na jazyk sedá ti

cizota kletá,

srdénkem plaví se

píseňky leklé:

sprav se, sic uhoříš

v maďarském pekle! –