BÝT ČI NEBÝT?

Vy nazvala jste mne kdys Hamletem,

i přemýšlím teď, co je pravdy na tom – –

Ó rcete sama, v světe prokletém

zda jeden člověk, bludný malý atom

v svých směšných touhách Hamleta je víc,

jenž v hněvu divém diademy skrání

chce lživé cnosti rvát, ji tepat v líc

a nad lebkou pak stane v zadumání.

Zda jenom Hamlet není každý z nás

v těch pochybnostech, jež mu ničí duši,

v tom letu výš, v němž zpátky padá zas

v té touze k nebi, které sotva tuší?!

Ó řekněte mi: snové ztracení,

to štěstí, které nenašli jsme v žití,

a dlouhá bolesť, mrtvé nadšení,

co chtěli jsme a nesmíme to míti –

to nepostačí, aby zanevřel

zde jeden každý na tu komedii,

již hraje člověk v oku matný žel,

v niž s pláčem jde a kterou s pláčem míjí?!

Zda není lépe poznat všecken bol,

„Být nebo nebýt?" nezeptat se ani,

tak zahynout jak ulomený stvol

dál za jeseně chladným vichrem hnaný,

a před tajným se příštím nezachvět,

jen rázem skončit trapnou žití chvíli,

v níž oni, jež měl za šílence svět,

té trpké pravdě přece nejblíž byli?!