Byty neznámých.

Zuří, zuří mráz – ten lidí divný očím.

Do krajů chci dnes, kam jindy málo vkročím.

Úzké, tmavé cesty mezi domů výší –

nájemníků mnoho – a jsou všichni tiši.

Mříže dělí je a rozum od těch venku:

„Blázinec“ je psáno dole ve přístěnku.

A za rohem cesty tmavé jako dříve:

tudy nosí také, ale ještě živé.

Rozumem i tělem, rozumu však málo:

komu pak ho nebe při zrození dalo!

Tiché domy, černé – jak noc někdy venku,

jenom dole světlo, v okně ve přístěnku.

Vedle se rzí hák a na tom zvonek jistě,

ten, co zvoní každou chviličku tak čistě.

To když zvoní, třese se ta ruka v bolu –

a pan vrátný stáhne – bruče – děcko dolů.

Matný stín – pak vzlykot zavzní v čase mnohém.

Stín se ztrácí – rozpíná jen ruce... S bohem!

Zuří, zuří mráz – ten lidí divný očím.

Jak rád spěji z míst, kam jindy málo vkročím!