Bývalému básníkovi.

Dnes unaven se vracíš z práce denní,

máš sotva pohled pro dítě a ženu;

ach, kde jsou časy, kdy jsi klesal v snění

pro jednu píseň, jež by tvému jmenu

svit hvězdný připjala, list lauru k skráni,

jak dávno za tebou ty hračky dnes!

Žít, pouze žít, vše tvoje namahání,

zbyl člověk jen, však básník mrtev kles’.

Proč stalo se tak, zkoumat nemám práva;

plá jednou v noci hvězda v plné kráse,

plá jednou na svém keři růže žhavá,

zpěv skřivanův zní jednou v Máje čase.

Tys oněměl – však zapěls píseň svoji,

tys odkvet – ale plný byl tvůj květ,

snad zdolán zmlk’ jsi o chleb v těžkém boji,

snad řekl’s vše a víc ti nedí svět.

Taj podivný! Však jednou k tvému loži

jak zázrak nebes přece přistoupila

ta jasná, čistá poesie boží,

tvá duše rosu z její dlaně pila;

v té krátké písni, kterou’s k nebi vzdychnul,

byl’s poetou pro všecken příští věk.

Buď, člověče, zdráv, poeta když ztichnul,

v tvé duši hořel krásy paprslek!

Jak po letech já dnes tvou píseň četl,

tak vnuk ji najde a jak rosnou vlahou

jí zpit zas křídlo nalezne, by vzlétl

a pozdravil zas mladost svoji drahou;

ji v srdce zavře jako perlu vzácnou,

by v šer mu plála tichou září hvězd;

co jiný žití dobyl pílí pracnou,

to chvilkou nadšení tvým pro vždy jest.

Neb to je nesmrtelné věno krásy,

že jedenkrát kam její slít’ blesk svatý,

tam nezhasne a pro věčné plá časy.

Čím tobě nyní žití trud a ztráty?

A nechť i všednost v své tě vpřáhla jarmo,

tys měl svou vesnu, můžeš jeseň mít,

nechť před lety, přec nežil ty jsi darmo,

nechť bez jména, přec dáváš duším pít!

Nuž s vděčností já po tvé číši sahám

a lokám úkoj, mír a chládek svěží.

Ty jistě dnes mým nerozumíš snahám,

tvá dráha žití jiným směrem běží,

ty nevíš o tom, jaks mne chvíli blažil,

jak balsám lil jsi do krve mých ran,

v tvé písni z lidskosti jsem studny vážil,

neznámý pěvče, budiž požehnán!