C. CRIVELLI: ZVĚSTOVÁNÍ PANNY MARIE.

Veliký palác. V přízemí je síňka.

A mladá svěží její hospodyňka

v pokorné pýše klekla na klekátku,

neb slavné poselství má dostat v krátku.

Nad klekátkem pak polička se zdvihá

a na ní leží modlitební kniha,

sklenice s medem, pěkný svícen zlatý

a chleba bochník ještě nenačatý.

Nábytek v síňce čistě urovnaný

o blahobytu svědčí ctnostné panny,

a květiny, jež v okně rozkvétají,

svědectví její něžné duše dají.

To okno velmi pevné mříže chrání,

jím nyní světlý paprsk padá na ni,

mladičkou pannu. Z nebe dalekého

se táhne sem až, zlatou drahou jeho

se snáší k panně bílá holubice.

A v levo vidět prospekt do ulice

a ulicí jde k domu anděl bílý

s lilií v ruce, nějak opozdilý,

snad tím, že zastavil se zde a tamo

sousedek tázaje se, zda jim známo,

kde bydlí panna ta a ta. Ty řekly,

však hovor jejich byl as trochu vleklý

a zdržel posla, tak že paprsk maně

dorazil dříve, než on, k zbožné panně.

Sousedky plny zvědavosti nyní

v ulici stojí, jiné ze svých síní

k nim přibíhají, jiné, v oknech hlavy,

šlou za andělem pohled vyzvídavý:

Kam jde ten posel? Co má vyříditi?

A proč se křídla jeho sněhem svítí? – –

Jen páv tam v rohu pozlacené římsy

rozzloben, že z nich nikdo nepovšim si

ok jeho ocasu, jež krásou předčí

taková bílá létadla přec něčí –

s pohrdou točí od ulice zraky,

kde tolik zájmů vzbudí anděl taký...