C. Jak jdu lesem, polem sám,

Jak jdu lesem, polem sám,

cítím, že již umlkám.

Květem zvadnu,

plodem spadnu

s žití stromu v náruč tmám.

Málo vrozený jen cit

brání se, chtěl dál by žít,

zbytek mízy,

dost snad ryzí,

chtěl by rašit, na květ mít.

Co tak o tom květu sním,

za sebou zrak zlobný zřím:

„Chudý kvítek,

smutný zbytek

staré slávy, co jen s tím?“

Než být jiným v žert a smích,

dovol, Pane, abych ztich’,

při mém díle

v plné síle

aby posel tvůj mne stih’!

Slední ješitnosti sen,

slyšet vlastních větví sten

a řeč lidí,

pád již vidí:

„Byl to přece pěkný kmen!“