C. JASNÉ VÝHLEDY

Seděl mi v pokoji,

rukama mával,

důtklivé akcenty

slovům svým dával,

jeden z těch našinců,

jenž podle zvyku

pro státní nemoci

má apatyku,

nemoci probírá,

léky k nim vybírá,

prstem vzduch probodá

a sází rány

všem škůdcům národa

na všechny strany.

Tuze prý do moll jdou

mé verše dravé,

pro duši národa

nejsou prý zdravé,

měl prý bych nadšení

rozsívat raděj,

víru prý hlásati,

buditi naděj,

že je tu lepší čas,

že bude dobře zas,

vždyť přec rok od roku

stoupáme vzhůru

po dráze pokroku

přes zlobnou chmuru.

Ta krise morální,

jíž stát je chorý,

prý mizí zřetelně

za doly, hory,

zřejmě prý proniká,

co nesmí ostat:

stát není pro strany,

strany jsou pro stát,

prý už je jasně zřít,

jak našich dějin nit

vine se z klubíčka

určení svého:

trochu víc Havlíčka,

míň Stříbrného.

Jdem-li prý k detailům,

zřejmo je všude,

senát že odstranit

potřeba bude,

pak provést restrikci

v poslanců řadě,

konečně restrikci

ve slavné vládě –

má-li se šetřiti,

prý nutno začíti,

vždyť ten náš malý stát

opravdu má tu

nákladný aparát

velikých států.

A má-li dál se jít:

nejsme zvěř němá,

člověk zde člověku,

vlkem být nemá,

je třeba zlidštění

dle nové noty,

zporážet v národě

kastovní ploty,

ta demokracie

ať v nás už ožije,

žít budem čileji,

to prý nás hubí,

že dosud máme jí

jen plné huby.

Vše to se obrací,

jak tvrdí mnozí,

ruší se auta i

saloní vozy,

a vyšší společnost

v upřímném citu

padnout už nechává

exclusivitu,

přísahá dojista,

že vše se uchystá – –

odpusť však čtenáři,

že toho dost mi,

co s ohněm ve tváři

líčil ten host mi.

Vždyť on mi vykládal,

jak se už cítí,

že nám je minulost

kořenem žití:

mrtví že žijí v nás,

my že z nich rostem,

že nejsou víc už jen

náhodným hostem

při našich slavnostech!

Že jejich duch a dech

proniká všecky dny

– jak jdou tak řadou –

pobídkou, příklady,

výstrahou, radou!

Vždyť on v svém nadšení

šel za hranice;

odnikud nehrozí

zkáza prý více,

doma prý – známek je

určitých dosti –

kol státu seskupí

se národnosti –

a tak prý nemám být

na příště černovid,

mám prý zřít v budoucnost

nadšeným zorem,

prý budem – možná dost –

Evropě vzorem...

Dneska je v Bohnicích

člověk ten rázný

zavřen – prý nadobro –

se zlými blázny;

myslím, že obrazy,

které mi snoval

patrně před lidmi

kdes opakoval,

zkoumali jeho stav,

našli, že není zdráv –

do Bohnic nato pak

s nebohým bratrem –

já tehdy – – nejsem však

přec psychiatrem.