Ça ira!

Pryč s katafalkem! – Růže sem,

a věnec kolem skrání,

Pochodně vzhůru! Prápor v pěst,

a slavme z mrtvých vstání! – –

Čas vzešel: Tisiciletou

nechť skoučíme již muku,

my synové jsme života –

jen boj nám ssíli ruku. – –

Klesají pouta! – Země vic

není žalářem pouze,

my k blaženosti určeni

a ne k blouznivé touze,

že po smrti nám kyne ráj

a věčné v nebi slasti:

my pro život jsme stvořeni

a zem’ je naší vlasti. –

Nad námi šumí budoucnost

své bájné, rájské zpěvy

a ve prorockém nadšení

nám lepší časy jeví:

zanikne temno – zmizí bol,

jenž v světě dosud víří,

my sami sobě budem’ dost

a duch se s tělem smíří.

Co rovní bratři budem’ žít,

a žezlo bude v chýži:

nebude víc zlých přízraků,

jenž nás jak můry tíží:

nebudem’ v marném toužení

obracet zraky k nebi

a žebrat s mysli dětinskou

o denní naše chleby.

My důvěřujem’ jedině

ve vlastní naší sílu –

v svornosti, v míru stavíme

se k vznešenému dílu:

By láskou k sobě poutány

všechny národy země

co národ jeden – titanský –

hrdě vznesly své témě,

by dokázaly božství své,

a v velkém, slavném bojí

zpět vydobyly práva svá

a lidskou hodnost svojí,

jenž utlačena dávný čas

konečně vyvstat musí

a bídu dlouho trpěnou

ve vlastním lóži zdusí. –

Pryč s katafalkem! – Starý svět

již dávno v hrobku klesl

a fénix časů nádějných

se vzhůru z žáru vznesl:

On mocnýma teď křidloma

ku předu – k světlu – spěje,

a nové doby vítězství

nad starou bídou pěje.