Calderonovi

Snem život je. Ty’s božsky věru snil:

Té barev nádhery a luzné vnady,

jíž snění tvého kraj se honosil,

sám západ nejkrasší, kdy moře klínem,

své šperky rozsévá, je bledým stínem!

Ni prales jižních stran, ni králů sady

těch divulepých květů nezřely,

jichž vůní sladce umíral ten kraj,

a sladké zvuky, libé ševely,

v nichž zněl tvé poesie čaroháj,

v nižádné struny nedřímají kovu

a v žádné písni ptačí, lidskému slovu!

V té říši snu před okem nadšeným

jak mlhy lehounká, jak slunce skvělá

družina postav kouzelných se chvěla

s půvabem něžným, hrdě vznešeným.

Tak divně krásné bylo každé hnutí

jich lepých těl, kmit očí, ňader dmutí,

na lících jejich slzy žalu, smíchu,

i liché blouznění a vášní pal,

a hrůzně krásná i ta propasť hříchu,

jíž duch tvůj bleskem v temnu křižoval!

Skutečnosť byla poesii tvojí

ne zpurnou sokyní, než sluhou věrnou:

Sen čela tvého všedních péčí roji

ni žalu chmurou neplašila černou;

leč chovajíc tě v loktech blahopřejně,

s tvým tajným snem – ač marně – závodila,

by hrubším, matnějším svým vděkem stejně

tvé duši lichotila, lahodila.

Zářivý safír úsměvného nebe

klenula nad tebou, květ tisícerý

shrnula pestrou vlnou kolem tebe

a krásné vlasti liboněžné dcery

i syny hrdé jevila ti kol;

v klénotů záři, na výsluní trůnu

růžemi štěstí věnčila tvou strunu

a povznesla tě pěvců na prestol, –

slavený básník slavné, mocné země

jsi dosnil sem svůj v laurů zlatém stínu

a víra oči zatlačila jemně

věrnému svému pěvci-paladýnu.

V ten čas – Ó, děsné, truchlé vzpomínání,

však neodbytné! – ve tvé slávy čas

můj národ v potupě a temném lkání

z kalicha neštěstí pil hořký kvas.

Týž duch, jenž tobě v duši zbožné nítil

nadšení posvátného plameny, –

jak děsný démon záhuby se řítil

na kraj náš spustlý, národ zlomený...

Přec, velký pěvče, vzpomínky té chmury

nám temnem nezastrou tvůj obraz světlý –

vítězné času perutě již smetly

onoho ducha říš a moc a stvůry;

skutečnosť, jež se snula kolem tebe,

jak lastura se v moři časů skryla

a nad ní skví se v jasném svitu nebe

tvé poesie perla přespanilá.

Nad hrobem tvým tvůj nesmrtelný sen

v dědictví zůstal vlasti tvé a světu,

jenž oslněn se kochá, opojen

ve skvostných barvách, vůni jeho květů;

jenž v ztajeném i prudkém srdce tluku

naslouchá zmámen jeho libozvuku;

a dokud krása lidské jímá hrudi,

obdivem plnit bude lidský zor

úchvatných oněch postav lepý sbor,

Fernando, Sigmund, hrdý vesský sudí,

líbezná Fénix, burná „vzduchu dcera“

a jiná velikosť i krása sterá.

Má otčina laur pyšný nerostí,

ni květů nádheru, jíž stále kypí

hruď vlasti tvojí v bujné jarosti;

nuž přijmi věnec z listů skromné lípy,

skropený rosou chladnějšího nebe,

jím obdiv svůj ti dalná hlásá země,

jím chudě ctí též statné, jaré plémě,

jež tebe zrodilo a hodno tebe!