CALIGULA.

Pij, starče! Pij mi, starý podagristo!

Sto nás je tady, všichni zveseleni,

jen ty se mračíš! Usměj se přec trochu! –

Tak líbíš se mi! Pavučiny vrásek

sic nemiluje z pěn zrozená Venus,

však Bacchus rád je vyhledá a srovná

k vlídnému usmívání! Pij mi, starý!

Že mrtvý syn tvůj doma dosud leží?

Však proto pozval jsem tě. Povyraz se!

Víš: život prchá – Horáce jsi četl

snad v prázdné chvíli – plesnivá tvá lebka

se pamatuje; nuže „život prchá“

je citát z něho – proto žij, jak možno,

a hlavně: pij! Víš, víno dar je bohů.

Kdo Bacchu slouží, zapomene všeho.

Hleď, spánek často trýzní duši naši

sny děsivými – víno však... Pij, starče,

a pěkně slyš, co císař tvůj ti káže...

Je pravda, skoro měl jsem nechat syna

ti při životě – vždyť jsi dobrá kopa

a píti umíš – ale třeba císař,

jsem přec jen bohů nástrojem zde pouze,

pořádku strážcem, práva hajitelem.

A ten tvůj mladík tak si česal vlasy

jak z heter žádná, co jich žije v Římě,

ty kroužky v čelo, kroužky k uším, v týle,

a v toze červené si vykračoval –

můj milý starče, to má jiné ostří,

než bláhový tvůj rozum chápat může!

Toť urážka je mého majestátu,

urážka, kterou krev jen smýti může.

Kdo vydal zákon o účesu, šatech?

Já Gajus Caesar. Kdo je Gajus Caesar?

Zástupce bohů na té bídné zemi.

Já zákon vydal, a já nedovolím,

by beztrestně se někdo rouhal jemu,

či stínem jsem jen, hadrem purpurovým,

že každý pes už pošpinit mě může? –

Pij, plesnivče, a poslouchej mě klidně,

ať vidíš, jak je císař spravedlivým.

– A posaď věnec na tu svoji lebku,

jak sluší se – hej, Hectore, sem věnec

pro mého hosta! Lotře liknavý ty,

což zapomněls, že věnec míti musí,

kdo hodovat smí u vladaře světa?

Mám sfouknouti tě, jalové ty světlo? –

Ach, starče, vidíš, jakou čeládku má

tvůj císař kolem sebe! Hle, ten věnec

ti dobře sluší; taškáři můj, zdá se,

žes hodovníkem dobře vyškoleným!

Ostatně, víš-li, sám žes hbitostí svou

urychlil vlastně přechod syna svého

z pozemských luhů k louce asfodelů?

Já pozapomněl totiž na šviháka

v červené toze, s kroužky pálenými –

– vždyť císař celý svět má ve své ruce

a celý svět se péči jeho svěřiv

jak spokojené zvíře klidně žije –

já pozapomněl... tu jsi přišel, starče,

a připomněls mi... ovšem, přišels prosit

za život jeho – tak si totiž myslíš,

žes prosit přišel, neb jsi pošetilec.

Já však – a přiznáš přec mi, že se vyznám

v obmyslech bohů – Mercura zřel v tobě,

jejž posílá mi Nemesis – pij, starý! –

a krasavci dal stít tu pěknou hlavu,

nuž, uznej s úctou prozřetelnost bohů!

Pij! Zítra pěkně hranici dej sdělat

šviháčku svému, přilož mu tu hlavu

s prstenci vlasů pěkně pevně k trupu

a zapal sám. Dnes – jak to praví Horac?

Eheu, ten život prchá – pij mi, starče!

A počkej, nejen o tvůj jazyk stará

se falernským svým velkodušný císař,

i pro ty staré zapadlé tvé oči

hod připravíme! – Hej, ty Heraclite,

ať hudba zní, a vpust sem nilské květy! –

Eh, mhouříš oči, hříšníku ty starý?

Jen pást je nech! Hleď, tyhle tanečnice

nám poslal Egypt. Jednu radu, starý:

Ať vzdoruješ všem šípům Amorovým,

jež vyslat moh by olympský ten taškář

z bronzových ňader těchhle nilských dívek!

Neb málo slušel by – viď, tančí dobře! –

žár pozdní šedinám tvým, ještě méně

pak stavu duše tvojí. Mladík ten byl

přec dítětem tvým. Truchlit dovolím ti.

A při tom zrak se může klidně sytit

tou uměleckou stránkou tance jejich

a jazyk sloužit Bacchu. Buď mu věren.

A střez se svůdných léček Venušiných.

Moh bys nám, mladým, dáti příklad špatný.

A na ty hochy-pištce nedívej se,

i tam je léčka. Z Korinthu jsou všichni

– víš, Korinth byl kdys sídlem krásné Lais,

jež slaďounký jak med prý pohled měla –

ostatně do toho ti pranic není.

Ti hoši mají tváře jako broskve,

ni chloupku na nich – proto pozor, pozor!

Zhýřilí muži zrovna ve tvých letech

bývají mlsni po takových broskvích –

však vydám o tom záhy ostrý výnos,

a neřesti té konec učiníme...

Zas vidíš, oč se císař starat musí

v klopotném žití, v úřadě svém těžkém...

A bolesti své také má tvůj císař.

Viz, starý muži, tuto moji hlavu:

tak často civí bolestné v ní prázdno,

jak byl by mozek něčím ostrým vybrán...

Chtěl zhojit bych ji, do lázní si zajet,

jak lékař míní – ale času není...

Viď, víno dobré? Hlava se ti kloní

už valně k prsoum... to je tím, že vstoupla

zář slunce do ní, jež v tom vínu dřímá.

Z dob Scipiona je to víno, starče,

pij nábožně je... v očích též ti hoří

už odlesk slunce... je to dobré víno!

Dar bohů velký... hojivý lék mocný...

Pij... Chvilkou zdá se mi, že čtyři lebky

a čtvero suchých hrdel máš už, starče –

Ty šťastný... za čtyři že píti můžeš...

A ok máš jak Argus... na sta očí,

obludo stará... Pij!... Tak velí císař...

A syna měl jsi... Ano... Hejska syna

s prstenci v čele napálených vlasů,

v červené toze... pochovej jej slušně...

Já jinak nemoh... Pořádek být musí...

A zločin majestátu císařského

se trestá jako rouhání se bohům...

I plesnivý to senát uznat musil...

– Měl ostatně prý syny dva jsi, starče?

Zde šeptá mi tak otrok Andromedos

a šklebí se – eh, duše potměšilá!

Neb ví, že druhý syn též propad hrdlem

pro zločin bratrův... Nechvěj se mi, starče,

hněv bohů raděj na svou hlavu svolám,

než ublížit ti... neboť umíš píti...

a císař tvůj být umí milostivým...

Ať dýchá ten tvůj druhý vinník volně,

my odpustili... Pořádek mít nutno...

A jak to, brachu, časem těžko v Římě,

ví jen tvůj vládce... ví jen Gajus Caesar

či Caligula, jak jej také zovou...

Řím – toť kůň vzdorný... popusť trochu uzdu –

a do prachu tě svrhne a pryč pádí...

Ó bozi, dejte lidstvu jednu hlavu –

tu uťal bych... a pořádek by byl tu!

Jak se to houpáš, starý poťouchlíku,

na lehátku svém podle taktu hudby!

A hlav máš stále, páv co v ocase ok –

neboj se o ně... ztuchlé makovice!...

A věnce z růží na nich na všech sedí!

Nu, jen se dívej... z Korinthu to pištci...

Ty tanečnice... to jsou dívky nilské...

A pij, pij... Arguse ty vyšeptalý...

A děkuj bohům, že na bedrách tvojich

neleží starost... o svět... o Řím vzpurný.