Caligula a Philon.

Strýc Claudius zas usnul při hostině,

ve vlasech pecky datlí, fíků stopky,

na břicho ruce sklonil. Ihned caesar

stáh’ posupné své brvy, šikmé oko

po síni zašilhalo velíc ticho.

Hned loutny ztichly, řecké otrokyně

se vytratily jako bílé stíny

a tlumený smích rozlehal se kolem.

Jen srkajíce tiše pili víno

ve trikliniu líní parasité

a Caligula pokyvuje hlavou

se ztemněle smál, až mu brady laloch

se rozkýval jak pěny hustý chumáč

ve zátoce, kdy rozčeří ji vítr.

Pak eunuch přišel nesa ženské trepky,

je Claudiovi na tučné dal ruce,

v tom druhý pustil mísu s hlasným třeskem.

Hned Claudius se vzbudil, v obličeji

jal trepkami se škrábat, mnul si oči.

Smích homerický ukončil tu scenu,

jež denně po zákuskách hrávala se

u stolu caesarova. Zatím v bahně

svět celý tonul, v útisku a bídě;

jen podlost vládla železnou svou patou,

v dlaň zlato sbírajíc. Vše moh’ jsi koupit.

Stud dívčí v Římě největší byl zázrak

a muže síla divem nevídaným.

Od stolu povstal caesar. Eunuch kleknul

a šeptal v prachu: Jakým hávem hodlá

dnes odít světa pán své božské tělo?

Jak Dionys v bakchantek vírném středu

chce městem jeti v nachu, tigří kůži

přes ambrosické boky přehozenou?

Či jako Poseidaon, vládce vody,

chce v lastuře se vézti, trojzub v ruce?

Či jako Apoll chce svou nahou krásou

svět okouzlit? Či v zbroji Alexandra

chce děsit lid svůj jako stádo ovcí?

Stáh’ caesar tlusté rty své ku pošklebku

a protáh’ údy, zavrávoral spilý,

jen stěží nesa ohromné své tělo

na tenkých nohách. Kopnul do eunucha,

až na mramor pad’ čelem, stopy krve

kde zableskly se. – Do Tartaru s celým

tím krámem bohů asijských i řeckých,

jsem bohem sám, nač třeba mi jich masky?

Já nechci býti olympických bláznem,

já bohy vypovím! Dnes na Selenu,

jsem čekal celou noc jak Endymion,

a nepřišla, pak v ucho Jovišovo

jsem šeptal otázky své – kámen, kámen

se nehnul na podstavci. Vyženu ho!

A všecky s ním! Jdu k villám u Lamie,

jak satrap asijský chci jíti městem,

plát jako slunce, dýchat vůní ambry!

A vrávoraje klesl na lehátko,

číš vína za druhou pak v letu prázdnil

a hlasně zíval... Nežli otrok přines’

háv purpurový, začal trhat růže,

jež kolem poháru se vily věncem.

– Co růže, volal, sprosté, všední květy

mně, caesaru? Jak páchnou umrlčinou!

Čím napustili jste jich bledé lístky?

Jsou otráveny, nacpu vám jich do úst,

až zadusím vás! Kdo se opováží

mně příště růže kolem číše vinout,

ten v růžích zahyne! – Klek’ otrok na zem,

kol paží dal mu těžké, zlaté kruhy

a nachový plášť sepjal zdobnou sponou,

do vlasů věnec krokosu mu vtisknul

a hyacintů, v dlaň dal zlatou berlu

kol drahokamy posetou a v ruce

pak zatleskal, a hnul se celý průvod.

Šli věčným městem. Eunuši a dívky

a citeristé, pištci, senatoři

a haruspikové a vojevůdci,

stráž z paláce a kejklíři a z cirku

dav barbarů. V jich středu na nosítkách

pod chladem pavích vějířů dlel caesar

ve hávu satrapa. Kol na kolena

se zástup hrnul, jak zřel známý průvod,

div čelem že se nedotýkal země.

V své nudě nevšim’ jeho sobě caesar,

jen Claudius, jenž hopkal vedle něho

jak šašek, na klečící házel v smíchu

si vybíraje z vlasů pecky broskví

a slupky oranžů a stopky fíků,

dnes dvorní blázen, děsný tyran zítra.

Ty na tragický kothurn zvyklá Muso,

rty stáhni k pošklebku a sáhni v struny,

jichž bouřný akkord vyzní děsným smíchem,

neb dějiny ty často v komedie

se halí masku smějící se fraškou,

však z důlků očí hlubokých a prázdných

se dívá Nemesis a důtky zvedá!

V atriu vily, tam, kde zářný mramor

plál sněhem v zlatých arabesek věnci

korintských hlavic, listy akantové

jež objímaly; v obrazů, soch směsi

bez ladu na své místo čekajících,

za nimiž na zdech z Pompejanské fresky

se mnohý satyr šklebil s nymfou v klíně;

nad okřídleným vozem Heliovým,

kde vznášely se tancující Hóry:

tlum vážných kmetů čekal s bázní v srdci.

Tak cizí kolem nádhera jim všecka,

tak odporny ty sochy, malby, sloupy;

jiného boha byli vyznavači,

a umění, jež mluvilo zde k smyslům,

jim bylo hříchem. Starců chmurná přísnost

jim sedla v rozježené brvy očí,

jež plály žárem proroků a věštců;

šat prostý, šedý, koženým spjat pasem,

na prsou zdoben stříbrem dlouhé brady

ku nohám splýval, jež tisk tvrdý sandal.

Tak tísnili se v atriu a chvěli.

Juž cymbálů a fleten zazněl povyk

a caesar vstoupil, starci padli na zem,

tvář s odporem v dlaň skryli; pohrdání

v nich zápasilo s bázní. Chvíli ticho.

Dav kořících se změřil Caligula,

pak začal soptit. – Kdo jsou, co tu chtějí?

Proč staví se mi v cestu tato luza?

Hej, Chaereo, dej vymrskat je odsud!

– Jsou židé, z Alexandrie sem přišli.

– Aj, židé že jsou? Jak to pravil Horac

v své satiře? Máš pravdu, podle puchu

jsem poznati to mohl. Dej sem růže,

ať necítím ten česnek a tu cibul!

A sáhnuv jedné dívce v klín, jenž růží

byl plný, hrsť jich pozved’ k obličeji

v tom zapomenuv, před krátkou že chvílí

zval sprostou jejich ambrosickou vůni.

– Co chce ta luza, mluvil skrze růže,

ah, vzpomínám si! Mlčte! – Petronius

psal krásné věci o vás, že prý bohem

mne uznat nechcete? – Nu, dobrá! Nyní

snad k rozumu jste přišli! Moji sochu

snad slíbíte mi vztyčit v synagoze

před archou smlouvy? Či váš Jahve děsný

mne neuzná snad za hodného bratra

a souseda? Tvář zahalili židé

před tímto rouháním, je nechal klečet

a obrátil se prudce ke družině

v smích propuknuv: – Ej hleďte, tamten satyr,

toť celý strýc náš Claudius! To břicho,

ty nohy! Ne, kdo maloval to, věru

měl nápady! – Nu, proč se nesmějete,

když směje se váš bůh? A dupnul hněvně

a dvořané se smáli. Z prachu židé

tvář pozvedli a vážný muž z jich středu,

kmet Philon, orel, myšlenky jenž křídlem

zalétal k slunci moudrosti a pravdy,

v před postoupil a mluvil tklivým hlasem:

„Krev teče městem naším, sloupy kouře

tam halí slunce tvář a na náměstích

a v ulicích lid Israelský zmírá

na hranicích pod spárem divé luzy,

na šibenicích, na prahu svých domů,

jež loupí, kdo chce, veden pouze zvůlí

a žízní zlata.“ – Nezdá se ti, Prisku,

že bacchantka tam na Pompejské fresce

prs levý menší má? Mně aspoň zdá se,

to podivno... A Philon pokračoval:

„Vším vinen rozkaz tvůj, by socha tvoje

se vztyčila před svatou archou smlouvy.

My nemohli jsme tomu dopustiti

a v rouchu žíněném, na hlavách popel,

na prsou roztrhané černé šaty,

jsme prosili, by ráčil Petronius

být přímluvčím u tvého trůnu, pane,

a ušetřit nás této děsné rány.

Jak před tebou já též jsem před ním mluvil.

– Ta okna se mi nelíbí, jsou nízká,

a sloupy dorické by lepší byly,

zde příliš zlata, tam zas málo barev (

ta sprostá červeň!“ Philon pokračoval:

„Než takto zprzniti chrám Hospodinův,

smrt volíme, jsme řekli všickni sborem,

a muži, kmeti shlukneme se v davu

a přivedeme svoje ženy, dcery

a drobnou mláď a všecky povraždíme

a sebe druha druh ve oběť smíru.

Snad naše krev tvé rouhání, ó vládce,

před tváří boha vyváží a smíří.“

– Ty cypřiše u cesty vysekejte,

mně protivný ten strom jest, laur a myrty

kol vily nasázejte! Na tisíce

hnízd slavičích usaďte v keř a mlází,

ať veselo je! Philon pokračoval:

„Jsme ochotni lid všecken obětovat,

ba celý národ na obětní kámen

šíj položí, než rouhal by se bohu!“

V tom obrátil se caesar jako bleskem,

stáh’ v pošklebek rty: Je to pravda, žide,

že vepřového štítíte se masa?

Proč, rád bych věděl? Philon odpovídá:

„Náš zákon velí tak, zvyk otců svatý,

ba mnozí tak jsou přísní mezi námi,

že kůzlečím též, vládče, povrhují.“

– To mají pravdu, odpověděl caesar,

neb nechutné to maso! Vypuk’ v smíchy

a nevšímaje sobě dále židů

šel dál, procházel jizby vše a síně,

tu hněvem vzkypěl, tam se ušklíb’ žertem

dle choutky své, tlum židů kráčel za ním.

Šli s hlavou sklopenou a s bázní v duši,

neb tyrana žert bývá horší hněvu.

Však Philon pokračoval v svojí řeči,

jež rovna byla hor bystřině prudké,

jíž darmo skalin fantastické trosky

neb vývratě se staví v cestu vírnou;

ji rovněž nikdo kolem neposlouchá,

leč ona pouští dál svůj valí hlahol,

pták všetečný chce překřiknout ji smíchem,

štít skalný v brod jí hodí štěrk a kámen,

leč ona vítězící dál se valí,

hřmíc věčnou hymnu pustině a bohu.

„Ó, smiluj se, je smutek v našich duších

a na prahu úst našich sedí povzdech,

lne suchý jazyk na vypráhlou dáseň

a oko pálí přívalem slz horkých,

a doma čeká lid náš opuštěný,

jsa luze vydán v pospas. Z prsu matky

dřív nesmí děcko píti sladkou vláhu,

než vrátíme se domů vyslyšeni,

než spásy slovo spadne s tvojich retů

a zastaví to bezpráví, jež páše

na jmění našem potulný dav z ulic

a vojsko lačné krve jako zlata.

Ó smilování, chcem se modlit k Bohu,

by štěstím věnčil všecky tvoje kroky

a laurem slávy nesmrtelné hlavu,

bys vládnul dlouho veliký a mocný,

jak vládl druhdy Šalamón a David!

Chcem za tebe se modlit, nikdy k tobě!

Však naše kdybys neuslyšel hlasy,

tu jistě Bůh by povstal ve svém hněvu

a spravedlnost, jež v nás uražena,

by pozved’ z prachu na trůn všehomíra!

Ó nevolej hněv boha na svou hlavu,

na pavučině visí, děcka prstem

neb náhodou ta můž’ být přetržena

a žernovem tě zkruší hrozné pomsty!

Soud váhá stále, ale přijde jistě!

Však řeči této nevšímal si caesar

ni druzi jeho. Náhle mezi dveřmi

se Chaereas přiblížil ku vladaři,

ten šlápnul na nohu mu s hlučným smíchem.

Rty stisknul uražený praetorian

a neceknul, však tím rozzloben caesar

řvát jal se: Nuže, křič přec, nemotoro,

a tancuj na jedné! Já chci se bavit

a vy se smějte! Což mám kolem sloupy?

A tleskejte mu! Chaereas rty stáhnul

na úsměv nucený a jal se křepčit,

však v hloubi oka jeho zableskla se

tvá, Nemesis, tvář s děsnou hadí kšticí.

Když odcházeli židé, k Philonovi

se praetorian sklonil s mračnou tváří:

„Do zítřka počkej v Římě na odpověď,

víc o mně uslyšíš!“ a než moh’ Philon

se dále ptát, s družinou caesarovou

na schodech zmizel. Druhého dne skonal

pod meči svých praetorianů caesar,

je Chaereas ved’, první ťal ho v hlavu.