CANTU DURO

Zlom pevnou šíj – a hlavy vzdor se nepokoří.

Kat s rotou pochopů jej vláčel na stinadla,

švih meče svistný – a v koš hlava padla –

ret zaťatý se k stonu neotvoří!

Knih smolných písař pravdě ku příkoří,

ač ostřil brk i pomluv na žíhadla,

jimž z pranéřů znak necti v čele hoří.

Hrot rožně z věže výklenků se noří

a na něm v postrach trčí hlava schladlá

vší chátře ujařmené na divadla,

jež katů štítí, rychtářům se koří.

A hlava vzdorně trčí nad náměstí ruchem.

Svit slunný po jasném ji čele žíhá,

kol hrdých skrání vlas se volně vine.

Ač dravce láká hniloby již puchem

– na kranclích věže hladný havran číhá –

spár otupí, však lebky nerozkline!

Ať vybělí dne žár ji znojným suchem,

prach ulic na ní deštěm v kal se plíhá:

klid z očí vhnilých přísným vítězstvím se line.