CANTU MOLLI.

Mne osud vedl, vyhnance otčiny,

kde dub a sosna na skalách nehostných

se vzdorně halí v mrazné mlhy,

ustydlé nad sněhu závalami.

Kdy pukly ledy, zaduní jarní hrom,

skal bystřeň chvátá kypící do kraje,

bor zmladlých hor, luh dolin jásá:

Jaro se vrátilo, vonná vesna! –

... hruď obejmou mi tesknice vášnivě,

proč chvíš se srdce, laskání nezvyklé? –

a duší bolná touha bouří:

Rozepni peruti, domů, domů!

Již kvete lípa nad rodným krovem, tam

kde dětství jasnil úsměv mi mateřský!

I hroby toužně zvou, i hroby,

drahým kde hlavám jsem ustlal k spánku.

Zpět z vyhnanství zve souzvučný srdcí tep

i rodné mluvy opojně medný hlas,

jak dítě zbloudilé zvou v náruč

matčiny domluvné věrné oči.

Zde se skal příkrých daleké rozhledy

zrak vnímá vděčně, obzory zjasnělé,

duch v samoty zrá chladných dumách

večerů hádavých po dne znoji,

skráň bdělou kloní nad listy kronik svých

i život zkoumá, zaleklý bídou hoch

zrá na muž trpce, otevírá

v samoty svatvečer kancionál,

den jasný písní tlumenou oslavit

či tajným vzdechem ulevit smutkům snů,

kdy bez kadidla vadly květy

oltářů stavěných ve prach ulic.

Jih slunných vznětů neláká duše mé,

již mlžné dumy severu zajaly,

jak z nich by těchou vstříc mi vzpínal

posvátný soucit svou hřejnou ruku.

Dík věrný za vše, čemu mě siroba

let u vyhnanství učila v strádání!

Bol cizí, cizí blaho cítím,

jedna jen strhána křivdou struna.

Jí z hladomorny ciziny zajatec

snům stýskavým v let peruti připínám;

pout lámu kruhy, zdí rvu skoby:

Do vzduchu rodného, domů – domů!

Stesk touhy hrdlo plní mi slzami,

vzdor muže hrdý láme jich proudný tok,

vrou v nitru varem, kypí, pálí:

k domovu hledí zrak zanícený.

Tam v trudu, bolu za pluhem kráčeti,

jho rodné bídy nésti lze lehčeji,

než v zajetí lup kvasy slavit,

Baalovi předkládat chleby duše.

Mé sny a touhy k domovu spěchají – –

Dne znojem v cizí padnu-li temný rov,

skráň skloním mlčky... Domů, domů

bude však toužit mé mrtvé srdce.