CANTU TREMULO.

Zvon půlnoc doduněl, jak vzdornou hlavu utna

kat do špalku by zaťal tupou širočinu.

Sní po náměstí ticho, duchů ve hodinu.

Svit luny mlživý tká v stíny černá sukna.

Sluch němé tichoty tep stlelých srdcí tuší.

Duch hrobů otevírá vrata v chmurném Týnu:

Tlum kleslých postav váhá v loubí mračných stínů

hlav bledých, šíjí zlomených; krev rdí se na okruží.

Jdou. V siném osvitu jsou nádech stínů sotva.

Jdou k domu radnímu, sklon hlavy v truchlém kynu –

ni za hroby duch zplna neoplakal vinu?

Krok půdy netkne se. A dlažba krví mokvá.

Rty mrtvých neklnou. Jdou tahem ku orloji,

zrak bádavý jen pohled na rafije vrhá,

zda k jitru točí se, neb ve tmách noci stojí.

Dým dálných požárů v tom měsíc mraky halí.

Smrt s arkýře cos v hladných zubech trhá.

Noc ticha, mrtva. Klid po ztraceném boji.

Zrak vpadlý nočních poutníků se slzou kalí,

jdou bez dechu zpět v Týn, než kohout zakokrhá.

V mráz ticha z východu dne svěží dech se valí.