Čáp.

V stráni Kačenka seděla;

U ní seděl Janeček.

Ona dolů s hlavy vzala –

Zelený svůj věneček.

„O, jak krásný věnec tento!“

Janeček jí povídal;

„Všeckobych ti, má Kačenko!

Všeckobych ti za něj dal.“

Nechtěla Kačenka ale

Věnec zelený mu dát,

Chvílku mu jen dovolila –

Dovolila s ním si hrát.

Janeček byl pln radosti,

S jejím věnečkem si hrál,

Ale, ach! než se nadáli –

Čáp přiletěl – věnec vzal. –

Tu Kačenka zaplakala,

Zaplakal i Janeček;

Po čápu se ozírali,

Čáp byl pryč, s ním – Janeček.

A Kačence bledly líce,

Veselá víc nebyla;

Neměla víc svého věnce,

Ve stráň plakat chodila.

Sama ale samotinká

Tam pod jedlí seděla;

Janeček k ní nechodil víc.

S čím hrát? – Věnce neměla. –