Čáp a Liška.

Jako známou svou a milou tovaryšku

Navštívil kdys Bočan kmotru Lišku,

Sotva vcházý, zdvořile ho přivítá,

Obímá a prutem omítá;

A že bylo ráno, prosý, by pan Žabojídek

Ráčil u ní zůstat na obídek.

Čestujíc pak Čápa na želíři

Staví předeň na talíři

Jakous židkou břížďalu,

Které však, že chutná, dává pochvalu.

Lačný host

Dlouhatým svým zobem ďube dost,

Ale čiň co čiň, y ač se hmoždí mnoho,

Nic mu nelze uloviti z toho:

Zatím Vašnostpaní ani nešepce,

Až vše vychlepce,

Žert ten zakousne, a po laskavém objetí,

Poděkovav za čest, Bočan odletí.

Málo potom potká Lišku,

K obědu zve milou tovaryšku.

Mile ráda! praví paní Rusá:

Neboť liška ráda klusá,

Kde se milí, věrní přátelí

Čestujíc se veselí.

Určitá jak přijde hodina,

Běží chutně, kde jí čeká hostina;

Chválí hospodáře,

Těší se, že zdráv a veselé je tváře;

A již navětřuje,

Strojný oběd že se připravuje;

Dobrou zvlášť má chuť; a, jak se nacházý,

Na té jakživo prej lišce nescházý.

Čáp v tom před tou dvořankou

Staví záhrdlitou báni s sekankou.

Sám pak šibal napřed do uzoučké šíje

Strčí zob svůj dlouhý, až ho v báni skryje.

Liška, nemohouc tam s krátkou svou a hrubou

Vlezti hubou,

Skáče vůkol, točí se a líže

Výš a níže:

Než vše darmo: když to její huby míjí,

Zatím Dluhozub vše vyloví a vyjí.

Tak jak ctila Liška Čápa ondeno,

Nyní jí to slušně vynahrazeno.

Pročež ocas svinuvši a posvěsyvši uší

S hanbou domů kluší.

Na to Bočan: Umí žertovati krajanka;

Což je lepší: Rosol čili sekanka?