Čáp sv. Františka.

Ze smrtelné, těžké mdloby

po zápasu hrozném, dlouhém

František se vzbouzel k žití.

Ještě očí neotevřel,

ale cítil, kterak jemná

růžová zář tiše, zvolna

dotýká se jeho víček;

slyšel táhlé, sladké tóny

jako harfy, jako flétny,

z dálky kterak v sluch mu bijí

jako vlny k břehům květným;

cítil vůni tajuplnou, –

jakou nemá ani růže

uzavřenou v květném srdci,

ni v svých bílých hvězdách jasmín.

Duše jeho polekána

smrti bolem tišila se,

neznámý hlas jemu šeptal:

„To je ráj, hleď, již jsi v nebi!“

Konečně když hudba proudem

slavnostního hymnu zněla,

otevřel zrak udivený.

V skutku, František byl v ráji!

Před ním všecko tálo v světle.

On, jenž zpíval hymnu slunce,

teď se díval v toto moře,

jeho zrak tu záři snesl.

Viděl nejdřív jako sloupy

bílé páry – ale zatím

kadidla to byla mračna,

která z kaditelnic zlatých

valila se, z kaditelnic

stojících kol trůnu Boha;

viděl stromy divných tvarů,

jejichž květem byly hvězdy,

a pod nimi v bílém rouchu

kráčeli ve rukou palmy

a nad hlavou gloriolu

zástupové vyvolených:

biskupové, mučenníci,

proroci a velekněži,

panny, vdovy, vyznavači.

Mezi nimi procházeli

andělů se valné sbory

zpívajíce k harfám sladkým,

pískajíce v tklivé flétny,

klepajíce v zvučný cymbál.

Úsměv štěstí jen se mihnul

po vybledlé, utrápené,

zhublé tváři Františkově.

Tady on a v této slávě

prostý mnich a bosonohý!

Viděl, kterak zástupové

jdoucí kol se zastavují,

na něho si ukazují

šeptajíce v svaté úctě:

„Ejhle! on, to on, ten světec,

František, ten sluha boží!“

Viděl, kterak papežové

tiary své sňali před ním.

Pokora mu nedopřála

dél se dívat na ty pocty.

Upřel oči unavené

v oblak, jenž se z kaditelnic

vinul výše sloupem bílým.

Hle, to bavilo jej více;

patře v oblak rozeznával,

že to není oblak dýmu,

ale samé dětské hlavy,

zlaté, plavé, kučeravé,

buclaté a okřídlené,

hlavy malých andělíčků

smějících se, laškujících;

radost měl tu nevýslovnou,

neb ten smích mu sáhnul v duši.

V nebi chvíle nečítají,

ale v středu všechněch slastí,

František se cítil v ráji

brzy sirým, opuštěným;

vstal se svojí zlaté židle,

po oblaku zvolna kráčel

tam až, odkud z kaditelnic

dým zastíral věčné světlo.

Padl obě na kolena,

roztáh’ ruce znamenané

Krista hřeby krvavými,

a před všemi vyvolenci,

proroky a mučenníky,

anděly a vyznavači

s pláčem jal se hovořiti:

„Světlo světel, bože, otče,

odpustíš a nezazlíš mi,

upřímně když řeknu tobě:

V ráji tvojím se mi stýská.

V duši mou jsi příliš mnoho

vložil lásky k lidem, k světu;

s přírodou já vždycky živ byl

jako bratr a syn věrný,

bez ní jsem jak suchá haluz.

Chceš snad vědět, bože milý,

po čem se mi stýská v nebi?

Chybí zde můj bratr oheň,

chybí zde má sestra voda,

chybí zde má matka země,

z všeho pak, co nejvíc v světě

miloval jsem, chybí ptáci.

Ti v mém dlouhém putování

útěchou a občerstvením

byli oku, sluchu, srdci.

Snad ty nevíš, vševědoucí

otče světa, co se jednou

v Umbrii mi přihodilo.

Šel jsem kázat širým davům,

ale běda – marná práce,

hluchá srdce – hluché uši.

Unaven a oklamaný

za město jsem vyšel v smutku,

veliká tam byla louka

plná stromů, středem jejím

tekla voda mezi travou.

Zde jsem hořkost svojí duše

začal vylévati v pláči;

čejka, která po pažitě

chodila jak v přemítání,

hned svůj chochol zčepejřila,

v chůzi své se zastavila,

jak by řeč mou pochopila;

z keře, kde měl hnízdo v listí

zežloutlém od loňské zimy,

slavík natáh’ šedé hrdlo,

od břehu pak přiskočila

pěnkava a za ní stehlík,

špaček vylít ze tmy sítí,

z louky hejl a černohlávek,

z pole vážný havran přišel,

kavka s vranou slétla za ním,

v azuru svou píseň stajiv

bleskem sletěl dolů skřivan,

z hloubi lesa dostavil se

drozd a dudek zamračený,

kos, který má zlatý zobák,

datel, který ťuká v stromy,

mandelík a ťuhýk dravý,

strakapoud a rorejs šedý,

bukač, v rákosí jenž chraptí,

vlašťovka a konipásek,

střízlík dvorný, žvavá straka.

Nade všecky ale zbožně,

na své jedné stoje noze,

veliký čáp pozor dával,

poslouchal a kýval hlavou,

svářící a rozcuchané

vrabce klepal občas zobcem,

aby tiše poslouchali.

Já František, sluha boží,

povržený lidmi, v poušti

tak jsem kázal vděčným ptákům,

tak jsem ptáky zamiloval,

že mi bez nich trudné žití.

Nemohu a nesmím žádat,

abys k vůli nehodnému

sluhovi ráj změnil na zem,

ale jedno, prosím, otče,

pro posty, jež vytrpěl jsem,

pro chudobu, již jsem snášel,

pro choroby, pro nemoci,

pro ty rány na mých rukou,

pro ty rány v mojí duši,

dovol, svatý, velký bože,

abych směl mít v nebi čápa,

abych s ním se mohl těšit

jako s bratrem důmyslným,

jako s věrným společníkem!“

S podivením v ustrnutí

naslouchaly davy svatých

této divné, dlouhé řeči.

Mlčeli, však v jejich tvářích

František moh’ lépe čísti,

co si asi myslí o něm.

Svatý Petr stáhl čelo,

a Jan Křtitel kroutil hlavou,

papež Řehoř naklonil se

k uchu Jana Chrysostoma

šeptaje a při tom prstem

na své čelo ukazuje:

„Já to říkal odjakživa:

podivín jest, byl a bude.“

Rozešli se všichni svatí.

František též s těžkým srdcem

šel od trůnu pána boha,

myslil juž, že Bůh se hněvá.

V tom za kabát kdos jej tahal –

obrátil se – mohl věřit

udiveným svojim očím?

Před ním čáp stál velký, bílý,

se zobákem rudým, dlouhým,

křídla černě malovaná

jen se leskla; vesel klapal,

za Františkem zvolna kráčel.

Tento nemoh’ odtrhnouti

očí od věrného druha,

objal hned jej, slzy v očích,

k podivu všech nebešťanů.

Sedl do své židle zlaté,

čápa hlavu na svá prsa

položil, ji hladě rukou.

Šťastným byl v tom okamžiku.

Ale jako Františkovi,

tak se dělo rovněž čápu:

brzy v slávě nebes začal

zamyšleně sklánět hlavu;

přešlapoval, přestupoval,

když jej hladil sluha boží,

v těžkých dumách stál a sníval

o velikých lukách pustých,

o bahniskách, o slatinách,

nad kterými mračna táhnou,

o sítí a o rákosí,

které šumí větru dechem,

v němž se tají milliony

malých, lehkonohých tvorů,

jež lovíval svojím zobcem.

V dumách stál a viděl, kterak

vyplašena jeho krokem

s břehu v potok skočí žába,

přírody ten oživělý

posuněk, v němž směšnost s hrůzou

v groteskní se celek pojí;

viděl, jak se mihnul sítím

salamandr černožlutý,

ještěrku jak splašil, která

v poledním se hřála vedru;

viděl tiché, šedé domky,

kostelní věž v jejich středu,

a na její rudé střeše

staré kolo, svoje hnízdo;

viděl, kterak v podjesení

sletují se od západu,

od východu jeho druzi,

a jak táhnou v dlouhém šiku

přes lada a přes pažity

výš nad lesy, hory, moře,

jako dlouhá karavana

mlhou, jasnem, mračny, září

k vodám Nilu, k pyramidám.

A tu v divém roztoužení

zapomněl, že v ráji bydlí,

zobcem klofal v pravo v levo

nedbaje, že často mnohý

svatý se mu v cestu mihnul,

a spůsobil celou bouři,

když chyt’ v zobák gloriolu

svaté Maří Magdaleny

a ji nebem kolem nosil.

Hned se sešli všickni svatí

v jednom nářku, s jednou prosbou,

aby čáp byl vyhnán z ráje.

Se sklopenou, holou hlavou

v hávu mnicha, bosonohý

František stál, ruce spjaté,

před trůnem stál Hospodina:

čekal na ten ortel hrozný,

jenž měl zbaviti jej bratra,

milého též společníka.

Bylo ticho. Matka boží

dívala se dlouhou chvíli

na čápa a na Františka,

a jak vždycky tak i tenkrát

vlídnou byla prostřednicí;

promluvila, a hlas její

jako stříbrné zněl zvonky.

„Oběma lze vyhověti,

Františku i jeho čápu,

Františku i druhým svatým.

Čáp jest moudrý, opatrný;

když se mu po zemi stýská,

nuže, ať si dolů slétne

s poselstvím od pána boha,

slétne, prodlí u rybníků,

u bažin a u močálů,

a dle chuti ať se vrátí

do nebe zas, k Františkovi.“

Kynula a ukázala

plný keř nebeských růží,

pod nímž spali ve objetí

růžoví dva andílkové,

pak se naklonila dolů.

Oblak dýmu rozstoupil se,

slunce zář jej osvítila:

bylo vidět dole zemi,

jak na ňadrech prázdna leží

jako vonná růže bílá,

bylo vidět na ní lesy

jako černé pruhy velké,

řeky jako bílé nitky,

hory jako modré skvrny.

„Hleďte dolů,“ začla opět

sladkým hlasem matka Boží,

„tam u lesa stojí chýška,

v chýši bydlí chudí lidé,

chudí ale bohabojní,

za dítě se vroucně modlí.

Chci dnes jejich přání splnit.

Moudrý, opatrný čápe,

spícího tam andělíčka

vezmi v zoban a sleť dolů,

proleť mlhy, mračna, azur,

proleť hory, lesy, plaše

přileť lesní ku chatrči,

zaklepej tam na okénko,

vleť do jizby a ku srdci

matky, která v šeru dřímá,

andělíčka s nebe rychle

polož prázdné do kolébky,

ať je radost na té zemi

v srdci chudých, dobrých lidí!“

Moudrý čáp a opatrný

učinil, jak poručeno;

dívali se všickni dolů,

kterak letěl k lesní chýši,

jak v kolébku děcko vložil;

viděli tu radost lidí,

slzou jak jim v očích hrála,

že bůh otec v zalíbení

pohladil si šedou bradu,

a pochválil přede všemi

matku boží, svoji dceru.

V krátké chvíli čáp se vrátil,

na cestě však zastavil se

u rybníka v hustém sítí,

počíhal a pohodoval;

a již stál zas před Františkem,

který šťasten, spokojený,

hladil hlavu svého čápa

líbaje šat matky boží.

Takto čáp si zvyknul na ráj,

a když mu tam dlouhá chvíle,

andělíčky lidem nosí.