Čapí hnízdo.

Na střeše naší hnízdo z došků

si zrobil milý, známý pták.

Byt jeho podivný je trošku –

půl kola to bez loukotí,

a v něm rád pták náš zanotí

si svoje vážné: „Tak, tak tak!“

I vzešlo jaro. S hlučným plesem

nad krajem vztýčilo svůj znak.

Dech jeho vzňal se polem, lesem

a písně s květy v řetěz spjal,

však pták náš vedl si jen dál

to svoje vážné: „Tak, tak, tak!“

Pak houkla bouře z plných plící,

lil příval na nás černý mrak,

hrom bil a leckdo s děsem v líci

se pode pevnou střechou třás’,

leč vřavou tou pták vedl zas

si svoje vážné: „Tak, tak, tak!“

Žně dozrály, a s polí vozy

se vlekly domů jako rak.

Co písní znělo, vědí bozi,

vždyť v práci dá zpěv úlevu,

a s hůry znělo do zpěvu

to staré vážné: „Tak, tak, tak!“

Když hlučná svatba kolem výskla,

plál vínem spilý dívčí zrak,

tu puška hřměla, láhev tryskla

a polibkem ret na rtu plál,

pták vztyčen ve svém panství stál

a notoval si: „Tak, tak, tak!“

Leč sousedův ten synek mladý

od svatby chřadnul, ubožák.

To z lítosti prý; lkali všady,

když na hřbitov jej nesli kol,

a s hůry znělo v lidský bol

to staré vážné: „Tak, tak, tak!“

Až jednou za hluboké noci

vpad’ požáru k nám lítý drak,

nad celou vísku vzteklou mocí

svá rudá křídla rozpjal v mžik,

a s hůry znělo v třesk a křik

to staré vážné: „Tak, tak, tak!“

Vše ztraceno! Z mé rodně chýže

ční smutně k nebi černý vrak,

i ten se bortí, klesá níže,

až těžkou ranou k zemi kles’.

A z trosek v posled ještě hles’

pták svoje vážné: „Tak, tak, tak!“