Capriccioso.

Ó máte pravdu, čas ten zvolna letí

do čtyřiceti

a jako šílenec se s vrchu řítí

od čtyřicíti.

Vyjdem jako děti z chaty,

kol je samý úsměv zlatý,

v les to láká písní ptáka,

nám je volno, nám je blaze,

perly zříme v rosné vláze,

nevidíme, že se smráká.

Ó, máte pravdu, my jsme pouhé děti

do čtyřiceti.

Proč v dlani pak nám vadne všecko kvítí

od čtyřicíti?

Honem v stínu, v kyprém mechu

rozbijem stan pro útěchu,

elfi, šotkové a víly

v šťastné chvíli k nám se schýlí,

pijem z květů zlatou rosu,

nasloucháme písni kosů,

echa zkolébáni smíchem

líbáme se v šeru tichém.

Ó, máte pravdu, my musíme pěti

do čtyřiceti.

žel v písní leckde chybí to, duch cítí,

od čtyřicíti.

Náhle tma kol – mrak se valí,

cosi z dáli divě hučí,

strach vás chytne nenadálý,

moudrosti nás život učí

v deště kapkách, v lkání stromů

jedno zní: Jak dojdem domů?

Za bleskem hlas zazněl hromu.

Ó, máte pravdu, těžko rozuměti

do čtyřiceti!

a lehko všeho nic lze pochopiti

od čtyřicíti!

Budiž! – Jdeme, den se krátí,

slední záblesk viny zlatí,

v hloubi hvozdu zvonek cinká,

jako z mládí upomínka

v tiši dusné i ten usne

a jdem sami, sami, sami.

Všecko illuse a klamy,

kol jen temno a noc tichá

na oči a v duši dýchá.

Ó, máte pravdu, duše svátek světí

do čtyřiceti,

prach, stíny, dým pak tančí na Park niti

od čtyřicíti.