CAR A BOJAR. (I.)

Jovan Šišman, krásný car, se mračí,

sedě za dubovým, tmavým stolem,

před ním víno v zlatou číš se stáčí,

a bojaři mlčky sedí kolem.

Mračí se jak Balkán v temné dáli,

a na mladém čele mraky sedí,

a z těch očí jak by blesky plály –

proč, to všichni svatí jenom vědí!

Ani neví cařice to mladá –

však by oči vyplakala sobě,

ach, vždyť ona cáře má tak ráda –

radš než s jinou by jej zřela v hrobě!

Nemá nebe jenom dvou hvězd dosti –

a cář nemá dost dvou pěkných očí,

vždyť jich tolik země jeho hostí,

kolik hvězd se na obloze točí.

Ó, car v boji rek je nedostižný,

jako blesk rozhání Turků čety,

však i v lásce bohatýr je svižný,

a tak sladce líbá kypré rety,

jako slunko líbá v máji poupě –

čemu políbením šetřit skoupě,

čemu trápit jen se péčí cáře,

kdy mu svůdně kyne oček záře?

Jovan Šišman za dubovým stolem

ohlíží se po bojařích kolem,

jiskry planou v jeho temném zraku,

kyne na bojara Vrochotského,

mluví náhle, jak blesk kdy jde z mraku,

jak kdy májový dešť padá z něho.

„Druhu můj, ty sokolíku sivý!

Byls i druhem v kruté bojů vřavě,

krví Turků vlažili jsme nivy,

buď mým druhem, mír kdy kyne hravě,

bud mým druhem zlatém lásky ve snu –

čemu jenom žíti v péči těsnu!?

Snilo se mi o hrdličce dneska –

a já vím, kde k ní tam vede stezka!“

Zasmušil se bojar šedovlasý,

blýskly oči zespod tmavé řasy,

vážně mluvil šumem ze doubravy:

„Vypuď touhu vášně z mladé hlavy –

vášeň taká žhoucí parno jesti,

mladý strom usýchá pod ním záhy,

poupě hyne ještě v ratolesti –

zapuď vášeň, ó můj cáři drahý,

vždyť máš doma choť svou jako růži,

nikde nenajdeš si lepší druži!“

Zruměnila cara líce v hněvu –

proč mu nepřeje ni zlíbat děvu?

A než večer nad krajem se kloní,

koník podkovou pod carem zvoní,

druhý pod synem bojara řehce –

bojar s okna hledí na dva jezdce. –