CAR A BOJAR. (II.)

Bojar Vrochotský dvě psaní píše:

jedno psaní pro cařici mladou,

druhé psaní do Turecké říše,

spokojeně kývá šedou bradou.

Vyléčí on jistým lékem cara,

zemi vrátí otce, ženě chotě –

k tomu – jak krev stará v žilách hárá –

ocel jíst dá té Turecké rotě. –

Přiletěla černá vrána maní,

sedla na rameno vezírovi,

pustila mu na klín bílé psaní:

„Čti jen, ostatek ti psaní poví!“

Četl vezír, dýmal ze čibuku,

rozběhl se v tlupy mameluků,

radostí je všechny poličkoval,

kázal, by se mu kůň zlatem koval,

ještě jednou četl bílé psaní –

nemohl se dočkat noci ani.

Zamihly se čapky v luny svitu,

zaleskly se šavle v nočním hávu,

hvězdy usmály se na blankytu –

vezír s Turky spěchal na výpravu.

Přiletěla holubička bílá,

cařici v klín psaní upustila:

cařice čte – líce její blednou,

jak by smrt ji brala rukou lednou:

„Moje paní, caru kují zrádu,

dnes má padnout v Turků moci,

tam, kde Jantra klesá s vodopádu,

tam jej zajat chtějí o půlnoci,

an při luně laňku bílou loví!“

Oj, kdo stihne cařice bol slovy?

Slza za slzou jí s oka plyne,

vzdech za vzdechem z ňader se jí vine,

slzy její ve proud už se kupí,

vzdechy její ve vichřici úpí. – –

Cařice se vzchopí – reky volá,

jak by rychlosť měla ze sokola,

v čele jich na koni k Jantře spěje,

v něžné ruce meč se lesklý chvěje,

odchází jak hvězda nebes bání –

věru, radosť sloužit také paní!