CAR A BOJAR. (III.)

Valí Jantra se skal mocné toky,

valí je kol křovím kryté chýše,

v křoví slavík skládá něžné sloky,

luna paprsky je svými píše.

Píše v lupínky je bílé růže,

píše ve ptáčků je teplá lůže,

píše je též v Jantry kypré vlny,

píše je v skal mechovité stěny – –

ký div, že i srdce písní plní –

vždyť přec tvrdší než ty skály není!

Jovan zapomíná, že je carem,

líbá děvčete rty s vřelým žárem,

líbá vlásků hedváb kolem skrání –

co víc, že má doma mladou paní,

co víc, že naň čeká národ celý –

s dívkou dnes on mladé srdce dělí.

Běda, caři, lásky ve objetí

nezříš, jak už zhouba dravcem letí,

drápy chystá na tvé tělo snědé

zahalena v plášti luzné noci,

jak už vezír na koníku jede,

za vezírem půl turecké moci,

šavle, píky na cestu jim svítí:

„Vzdej se, cáři, nebo ztratíš žití!“

Bleskem mihl meč se v rukou cara,

bleskem vráží na turecké čety,

vždyť krev mladá v něm tak bujně hárá –

měl by zajati jej Turek kletý?

„Příval vody skálu podemele, –

marně, cáři náš, se bráníš směle!“

Modlí car se k nebeskému pánu,

aby odpustil mu jeho vinu,

aby otevřel mu nebes bránu:

„Ó, kéž, choti má, tě k ňádrům vinu!“

Hoj, zda mraky s hor se dolů valí?

zda to blesky z mraků vyšlehují?

či oživly bulharské kol skály,

Turkům na hlavy se bujné ssují?

Oj, to bulharských jsou reků meče,

Jantrou za vodu krev Turků teče,

v čele reků cařice jde mladá –

a již caru s touhou v náruč padá!

Jasná rosa chví se na klokoči,

v rose houpá zář se hvězdy snivá –

vřelé slzy kanou caru s očí

a v nich mladá láska znovu kývá.

Pobity jsou Turků četné řady,

starý bojar z Vrochot bradu hladí,

a car slib své vlasti, choti skládá –

teď ví, jaký klenot choť je mladá.

Bojar Vrochotský se před ním kloní,

slova jeho jako zlato zvoní:

„Nuž, můj cáři, co mi bude vděkem,

že jsem léčil tě tak zdatným lékem,

vrátil zemi otce, ženě chotě,

ocel jíst dal té Turecké rotě?!“