CAR ALEXANDER III.

I v ruských mozcích už se rozsvítilo

to světlo vlastní lidské důstojnosti:

nic nepomůže, care pravoslavný,

čas nejvyšší je podělit se s lidem

o správu věcí jejich, svatá Rus je

poslední říší – – Oh, vy západníci,

po parlamentních žvastech vám je teskno,

mužická moudrost má se vykládati

na oči světu, jak váš Tolstoj žádá,

ne – vůlí boží jsem já carem vaším

a vůle boží vložila v mé ruce

osudy říše, vůlí boží bylo,

že svatá Rus tak došla k hrdé výši,

kde v potaz brána vždycky býti musí,

když řeč je o rovnání věcí světa.

Ne – vládu převzal jsem i zodpovědnost

a předám neztenčeně synu svému,

co bohem svěřeno mi. Ne a nikdy. –

Oh, care, care, care pravoslavný,

je slovo na počátku všechněch věcí

a slovo vždy je roditelem činů

a slovo vždy je otcem nejstrašnějším.

To tvoje „ne,“ ty care pravoslavný,

jde svatou Rusí, rozpaluje duše,

jde do komůrek snílků – desperadů

a plní bomby, připravuje podkop

pod paláce a supějící vlaky,

i pušky nabíjí, jichž ranou klesnou

opory trůnu... důstojník i dvořan...

i generáli... i trůn sám... i říše...

i ten, kdož korunu tvou nésti bude...

malinké slovo, caři pravoslavný,

to tvoje „ne“ – a ejhle co vše zplodí...