CAR NIKOLAJ I.

Lid – totě bestie a lze s ní žíti,

když na řetězu je, má kroužek v nose,

bič uzlovatý na kožichu cítí,

a tolik jí, by nepošla nám. Co se

už namyslilo o problemech státu!

Hle, Petr Veliký a Kateřina,

Fric pruský... Snílci! Mému Majestátu

se podařilo všecko. Není jiná

ta luza v Rusi, než je v Germanii

a v Austrii a všude. Zákony?

Toť slabá pouta. Hleďme na Francii!

Má Robespierra... Napoleony –

to proto jen, že Bohem daná vládo

svou bestii zbít neumělas včas,

a pastýře pak rozsápalo stádo.

A ty, Evropo, zda kdy vidělas

mír takový a ticho uklidněné,

jak nyní, když jsi v pevné ruce mojí?

Kdo vládne, musí zájmy ohrožené

vždy hájit v jednání či v tuhém boji

u sebe doma jako u sousedů –

(neb on-li hoří, lehko oheň skočí

i na tvou střechu) – proto dozor vedu

na půli světa. Měl bych mít sta očí

a den by měl mít aspoň tisíc hodin,

neb bestie-lid není spolehliva.

Jsou elementy – z vysokých i rodin,

vím, i v mém vojště – zrak se pozadívá

a už jim vniká v tajnou duše skrýši –

a nejhorší všech – nezkázněné hlavy,

jež všelijaké veršíky ty píší

– nu, konečně jsou částí carské slávy –

leč pozor na ně. Zájem zeměpána

jde nade všecko. Ostatně pak valně

ti, jimž ta vloha psáti byla dána,

jak žili, končí – hodně nemorálně.

Hle Puškin – člověk jinak sympatický,

sám jsem si přečet leccos s potěšením

(vždyť vládce při všem zavázán je vždycky

jít vstříc těm lidem s jistým pochopením)

dá zastřelit se – zpitý žárlivostí.

A druhý nyní, důstojník a šlechtic,

Lermontov tuším, ne prý bez schopnosti,

též v souboji pad. Ruka chtíc či nechtíc

přitáhnout uzdu musí hodně ztuha,

neb verše – totě kvas, jenž v duše vniká

a bouří je... A nesmí žádná druhá

zde vůle kázat, než má, panovníka.

Já podědil Rus, já jsem zodpověden,

já odevzdat ji klidnou chci i synu.

Jsem na své cestě Bohem samým veden

a Bohu jen dám počet ze svých činů.