CARAVAGGIO

Nic. Zcela zdarma. Ani skudo nechci.

Ten obraz – dar můj. Pověste jej v chrámě,

by moh být viděn. Světlo s levé strany.

Ty vidíš, otče: Svatý Bartoloměj

přivázán k sloupu – zlostní Armenové

mu řemeny drou se zad – svatý trpí,

hleď v oči mu a svaly kolem retů –

jak, napadá ti? Ano, toť tvář moje,

mou podobu má svatý Bartoloměj

a jeho muka jsou teď muka moje,

já trpím – ale zaslouženě, otče...

Ten příběh povím tobě, abys doved

ocenit obraz, modlitbou pak svojí

vzpomínal časem bědné mojí duše.

Měl přítele jsem. Carlo, malíř dobrý,

hoch nejlepší, krev svou bych byl dal za něj

a přec jsem shasil světlo žití jeho.

A takhle, otče: Kardinal del Monte,

můj příznivec a štětce mého ctitel,

mě doporučil slovy nadšenými

svatému otci. Práci dal mi papež

a já jsem Carla přizval ku pomoci.

V Sixtinské kapli na Posledním Soudu

my pracovali. Místy barvy zašly

a olouply se. Svatý otec přál si,

by ruce naše po stopách šly ruky

velkého Michel Agniola. Víš, otče,

že Michel Agniolovi není rovna

v malířském světě. Mazalové, hlupci,

jež nevzal by za roztírače barev.

Já věděl tedy, jaká čest to pro ně.

Však na křtu dáno mi též jmeno jeho,

jsem Michel Agniolo, a věřím, otče,

na zvláštní znamení a předurčení.

Stál tedy Carlo se mnou na lešení,

já vzduch a postavy, on obnovoval

zem, vodu, peklo. V několika týdnech

my byli hotovi: Tu vidím: Carlo

se podpisuje v rohu na obraze –

své jmeno v práci velikého mistra,

božského Agniola! A vztek mě chytil,

zrak zatměl se mi a já srazil Carla

jedinou ranou. S lešení se sřítil.

Já nedbal toho. Napřed přemaloval

jsem jeho zločin. Potom teprv slezl

a vidím, že je mrtev. Prch jsem z kaple

a z Říma vůbec. Dlouho bloudil světem

a mnoho zkusil. Urážky i hany

jak přízně, slávy. Teď jsem v Neapoli

a musil malovat jsem tenhle obraz,

bych svědomí si trochu ukonejšil.

Mně drou to Armenové řemen se zad,

já tady trpím bolest nevýslovnou,

já potrestal sám sebe v obraze tom,

neb křesťan jsem a svědomí hlas slyším.

Ten obraz přijmi. Jsou to moje muka.

A zasloužím je. Carlo byl můj přítel,

já rád jej měl a mnou byl zbaven žití.

A proto trpím a chci dále trpět,

i když mne nebude víc na té zemi.

Mám předtuchu... Na Maltě, otče, ondy

já nepříjemnost s rytíři měl řádu,

– to s druhy svými, maltézský jsem rytíř –

já probod jednoho z nich. Vím, že pomstu

mi přisáhli. A že zde v Neapoli

mě stopují... Vem tedy obraz, otče,

věc dobrá je to, klášter pyšen bude

na dílo toto, v modlitbách pak s bratry

vzpomeňte časem hříšné duše mojí.